Osudy rumunských spolužáků

Rumunsko nepřestávají opouštět vysokoškolsky vzdělání lidé

Sobota 21. dubna 2001


Připravil Mark Reid
Zpracoval Jan Čáp

Kdo tvrdí, že na abiturientských srazech nikdy nebilancoval, ten na ně nejspíš nechodí. Bruselská zpravodajka Oona LUngescuová pochází z Rumunska, odkud ještě za Ceauseska emigrovala. Její bilancování se spolužáky v Bukurešti tedy mělo politologicko-historický rozměr.

V letadle do Bukurešti jsem si stále kladla jednu otázku. Kolik lidí z jednaosmdesátého ročníku abiturientů vůbec v Rumunsku zůstalo a kolik z nás emigrovalo?

Studia jazyků

Studovat nás začalo pětadvacet, což byla hodně malá skupinka budoucích anglistů ve srovnání s předchozím ročníkem o dvou stovkách posluchačů. Když jsme ale dělali přijímací zkoušky, psal se rok 1977 a komunistické Rumunsko své krátké flirtování se Západem právě ukončilo.

Prezident Nikolaj Ceausescu se rozhodl, že cizí jazyky jsou ztrátou času - Rumunsko zaplatí zahraniční dluhy a stane se zcela soběstačným. Vynikající bukurešťská střední škola se specializací na cizí jazyky, kam jsem dřív chodila, se téměř přes noc proměnila v chemické učiliště.

Proč zrovna chemické? Prostě proto, že paní Ceausescová v sobě spatřovala odbornici na umělé hmoty. Počet přijímaných studentů na anglistiku beztak drasticky omezili. Musím přiznat, že se svými testy z rumunštiny jsem se tam dostala jen s odřenými zády.

Absolventi bez vyhlídek

Čtyři roky poté, když jsme se připravovali na státnice, nám učitelé říkali, že jsme ti nejlepší studenti, jaké kdy měli. Bohužel nám však nemůžou nabídnout akademickou kariéru.

	Měli jsme zakázáno pracovat ve velkých městech, kde byly univerzity. Budoucí zaměstnání jsme si mohli vybrat jen ze seznamu nabídek v malých městech a na venkově.

Měli jsme zakázáno pracovat ve velkých městech, kde byly univerzity, a budoucí zaměstnání jsme si mohli vybrat jen ze seznamu nabídek v malých městech a na venkově.

Takže jsem pak několik let jako učitelka dojížděla do své školy v horách tři hodiny vlakem. Nevytopený a špinavý vagon, který opouštěl nádraží v pět ráno, vozil jednu myší rodinku a uondaný vzorek lidské populace.

Nejužasnější byly spolupasažérky. Stará selka v černé šále vláčela kufry plné bochníků chleba, protože u nich na vsi prostě nebyl. Mladá inženýrka, na kterou, když po potratu krvácela v nemocnici, řval prokurátor: "Buď mi řekneš, který doktor ti ten potrat udělal, nebo tady umřeš."

V zemi, kde vládl hlad a existovalo jen pár prostředků antikoncepce, byly potraty zakázané. Prezident Ceausescu chtěl zvýšit počet svých poddaných, ale jako ve všem ostatním, i tady se tragicky přepočítal.

Hromadný odchod do ciziny

Po krvavém pádu jeho režimu v roce 1990 emigrovalo 100 tisíc Rumunů do zahraničí. Já i pár mých přátel jsme už v té době žili venku. Kolik nás ale bylo celkem?

Když jsme usedali ke slavnostní tabuli třídního srazu dvacet let po promoci, začali jsme počítat.

	Z pětadvaceti nás čtrnáct odešlo do zahraničí.

Pár spolužáků bydlí ve Francii, většinou pracují v mezinárodních organizacích. Několik děvčat se provdalo do Británie. Jeden spolužák si založil softwarovou společnost v Kanadě a nedávno se přestěhoval do Kalifornie. Další střídavě přednáší v Německu a Rumunsku a tenhle se právě vrátil z Izraele a pracuje jako editor v redakci jednoho časopisu.

Z pětadvaceti nás čtrnáct odešlo do zahraničí. Deset jich zřejmě zůstalo doma a jedna bývala spolužačka si tu vzala život.

Bez rozdílu

Rozhlížela jsem se okolo stolu a žádný rozdíl mezi emigranty a těmi, kdo zůstali, jsem neviděla. Všem nám už vlasy trochu prošedivěly, ale svým způsobem jsme měli úspěch.

Ti co bydleli v Rumunsku, konečně měli zaměstnání, do kterých jim režim před dvaceti lety znemožnil nastoupit. Mnozí z nich však pracovali na více místech, aby se při více než 40 procentní roční inflaci v Rumunsku nějak protloukli.

A když nám přinesli účet, trochu jsem se styděla položit na stůl třicet dolarů, které představují polovičku měsíčního platu učitele na rumunské vysoké škole, který seděl vedle mě.

Sítě starých známostí

Jeden z našich spolustolovníků však nikdy rumunskou půdu neopustil, ani se nevydal hledat kariéru na té akademické. Po promoci zastával důležitou funkci ve výboru Ligy komunistické mládeže, jejíž patronem byl prezidentův mladší syn Nicu.

Vypadá to, že se stále přátelí s hlavními hráči rumunské politické scény, i když na vizitce má vytištěno "marketingový ředitel". Vede jeden významný podnik a zahraniční investoři jsou k němu štědří. Sítě starých známostí zjevně stále fungují.

	Jaké by bylo Rumunsko, kdyby tolik z nás neodešlo? Tyhle otázky nemají jednoduché odpovědi a i ty, které zvolíme, nemusejí být správné.

A koneckonců, co mohl tenhle ambiciózní mladík dělat jiného během těch dvaceti let, kdy se Rumunsko přehouplo z policejního státu do zmateného směsi násilných protestů, neúspěšných reforem a ztracených nadějí?

Osud Rumunska

Když jsem procházela růžovo-bílou kvetoucí Bukureští, přemýšlela jsem, jaký by byl můj život, kdybych tu bývala zůstala. A jaké by bylo Rumunsko, kdyby tolik z nás neodešlo. Tyhle otázky nemají jednoduché odpovědi a i ty, které zvolíme, nemusejí být správné.

V padesátých letech zavřeli nebo vyvraždili jednu rumunskou generaci komunisté. V osmdesátých letech další generace dobrovolně odešla do exilu. Až deset tisíc Rumunů ročně tak činí i dnes. Zkuste si představit za jakou cenu.