Pochod Zapatistů do hlavního města

Sto tisíc Zapatistů zaplnilo náměstí Zocalo v centru Mexika City

Sobota 17. března 2001


Připravil Peter Greste
Zpracovala Dana Votýpková

Minulý víkend mexičtí zapatističtí povstalci vedení komandantem Marcosem po dvoutýdenním pochodu započatém v jejich baště - jihomexickém státě Chiapas - dorazli do hlavního města Mexika City.

Stali se tak první skupinou povstalců, která do mexické metropole vstoupila od roku 1914. Po 87 letech kráčeli centrem města až na náměstí Zocalo po stopách muže, který byl zakladatelem jejich hnutí Emiliana Zapaty.

V srdci Mexika

Žádné jiné místo v Mexiku nemá takový historický a politický význam jako velké náměstí Zocalo, ležící v samém srdci hlavního města.

Na jeho severní straně se tyčí Metropolitní katedrála, stavba z masivního kamene, před níž člověk zůstavá stát v němém úžasu. Nejstarší katedrála na americkém kontinentě je místem, jež po staletí hrálo dominantní roli v mexické historii.

Na západní straně stojí Státní palác - sídlo mexické vlády a prezidenta. Východní a jižní stranu lemují historické stavby, v nichž sídlí mexické státní úřady. A pod tím vším je pohřbeno pradávné aztécké město, které Španělé dobyli a znovu postavili před pěti stoletími.

Náměstí Zocalo zkrátka bylo srdcem Mexika po celou jeho historii.

Schovaní povstalci

Poslední pochod na náměstí Zokalo podnikli povstalci v roce 1914 a v jejich čele kráčeli Pancho Villa a Emiliano Zapata - muž, který dal jméno hnutí, jehož novodobí stoupenci minulou neděli opět dorazili na náměstí.

Na konci jejich dvoutýdenní cesty je na náměstí Zocalo bouřlivě přivítal více než stotisícový dav. I když sem nepřišli jako vítězové bitvy, dostalo se gerilové skupině povstalců uvítání jako hrdinům.

Stejně jako jejich předchůdci jsou Zapatisté povstaleckou armádou, která vyhlásila válku mexické vládě. Stalo se to před sedmi lety, kdy zahájili ozbrojené povstání v jihomexickém státě Chiapas.

Z džungle na náměstí

Úspěch byl ale pramalý - od té doby se nic nezměnilo. Až do nedávné doby se ozbrojené povstalecké skupiny schovávaly v chiapaských džunglích.

Vidět je tedy nyní vpochodovat za policejního doprovodu do hlavního města a spatřit, jak jim žehná prezident, bylo opravdu pozoruhodné.

Bylo by ale chybou považovat Zapatisty za skutečné povstalce. A setkání s nimi potvrzuje, že nejsou bojovníky v pravém slova smyslu. Při pozorném pohledu do jejich očí, které se skrývají za černou maskou, na zbraně a válečnou výstroj, objevíte pokorné indiány, kteří mají rodiny a podnikají na svých farmách.

Tito lidé jsou prostě jen znechuceni nynějším systémem, který je nechává v bídě a v nejisté budoucnosti, a chtějí lepší život pro 11 miliónů domorodců. Chtějí ústavní uznání indiánských práv a kultury.

Požadavky Zapatistů

Chtějí, aby Kongres přijal balík zákonů, které by daly indiánům právo na sebeurčení, včetně práva na vlastní místní úřady, jež by ctily jejich tradice. Zákony předpokládají také vlastní rozhlasové stanice, dvojjazyčné školství a zastoupení indiánů v zákonodárných sborech.

Zapatisté nechtějí žádnou moc ve státě, žádají jen lokální práva. A tomu rozumí i prezident Vicente Fox, který postavil svou politiku na tom, že zákony v Kongresu prosadí. Sedí v něm ovšem řada kongresmanů, kteří tvrdí, že když dají místním indiánským komunitám příliš mnoho práv, budou jednou chtít nezávislost.

Příkladný boj

Boj Zapatistů za své sebeurčení však má i širší rozměr. Jejich hnutí je považováno za součást celosvětového tažení proti odvrácené tváři globalizace.

Jeden francouzský sympatizant věří, že se boj Zapatistů stane příkladem pro lidi vykořisťované a zneužívané bezohledným kapitalismem na celém světě.

"Jeden vysokoškolský profesor mi řekl, že by svět měl vývoj v Mexiku sledovat pozorněji. Záleží na zdejší vládě, říkal, jak se jí podaří čelit budoucím konfliktům, které nevyhnutelně globalizace přinese."

Tanec Aztéků

Patrně jedením z nejdojemnějších momentů celého dne bylo, když skupina Aztéků s bohatými čelenkami na hlavách tančila v rytmu tradičních bubínků.

A kolem nich se tyčily Metropolitní katedrála a Státní palác jako symboly institucí, které je vytlačily do pozadí v zemi, jež byla kdysi jejich.