Hledání partnera pro české hutě

Lucemburské ocelárny ARBED by podle premiéra Zemana mohly pomoci českým hutím

Sobota 17. února 2001


Připravil Jan Rozkošný

Jak to zařídit, aby se české hutě opět zmátožily a o práci přitom nepřišly tisíce lidí, kteří v nich až dosud pracovali? Tak nějak asi znělo zadání návštěvy českého premiéra Miloše Zemana v Lucembursku.

Samozřejmě, že se otvíraly výstavy, pokládaly kytice a probíraly nejrůznější kulturní výměny. Není však pochyb o tom, že českou delegaci nejvíce lákala vidina vstupu mocných lucemburských oceláren do českých podniků.

Rozzářený premiér

Na to, že byl začátek února, bylo v Lucemburku patnáct stupňů nad nulou nečekaně vysoká teplota. Sluníčko svítilo a dobrou náladou doslova zářil i český premiér.

Jednání s lucemburskými představiteli bezpochyby patřila mezi ty příjemnější - nehovořilo se ani o Temelíně, jako s rakouskými představiteli, ani o romských imigrantech, jako pravděpodobně s britskými nebo belgickými politiky.

Mluvilo se o výborných vzájemných vztazích, o tom, že Praha otevře napřesrok přímo v této půlmiliónové zemi velvyslanectví, o tom, že Lucembursko se řadí na desáté místo na žebříčku investorů do České republiky.

Hledání partnera pro české hutě

Miloš Zeman se sem přijel také se svým ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem podle svých slov inspirovat, jak transformovat české hutnictví.

Lucemburské ocelárny za sebou mají pozoruhodný příběh, kdy se z krachujícího podniku, jehož podíl na světové produkci čím dál více klesal, přehouply během několika let mezi největší výrobce oceli na světě.

Jenže málokde na světě platilo tak jako v Lucembursku, že ocelárny ARBED jsou státem ve státě, nebo dokonce státem samotným.

Jeden z lucemburských historiků dokonce dokazuje, že zájmy ARBEDU byly a stále jsou totožné se zájmy samotného lucemburského velkovévodství.

Stát ve státě

Budova ARBEDU v centru Lucemburku směle může co do velikosti soutěžit s velkovévodským palácem. Za zdmi budovy z počátku století se však skrývá supermoderní vybavení a desítky, možná stovky úředníků.

Odtud se řídí pobočky firmy v celém světě - jen v samotném Lucembursku zaměstnávala firma ještě před patnácti dvaceti lety polovinu všech dělníků v zemi, dnes pro ni pracuje ve velkovévodství pět tisíc lidí, po celém světa pak dalších skoro padestát tisíc osob.

V osmdesátých letech to však vypadalo, že ARBED nepřežije. Výroba oceli se nevyplácela a firma neměla peníze, aby změnila výrobní postupy. Uzavíraly se jednotlivé ocelárny a zaměstnanci stávkovali.

Záchrana oceláren

Lucemburská vláda stála před těžkým rozhodnutím - na jedné straně mohla nechat ocelárnu padnout, na straně druhé mohla přijít do firmy s kufry plných peněz.

Zvolila druhou variantu, a protože každá vláda získává peníze od daňových poplatníků - byla zvednuta sazby z daně z přidané hodnoty a zavedena jakási zvláštní daň, kterou tu posměšně zvali ARBEDSKÁ daň.

Například v roce 1984 přispěla každá lucemburská domácnost na ARBED přibližně třicetičtyřmi tisíci franky, což je přibližně stejně tolik korun. Nicméně krizi se podařilo zvládnout. Těžko ale říci, zda se už vrátily peníze, jež stát do ARBEDU nalil.

Podle lucemburského příkladu

Miloš Zeman a Miroslav Grégr pozvali zástupce ARBEDU do Prahy a na severní Moravu. V úvahu prý přicházejí tři hutě, do nichž by společnost mohla vstoupit, oznamovali.

Ví Miloš Zeman o tom, že v Lucembursku musela být zavedena zvláštní daň, aby podnik přežil? Těžko říci, když však vycházel z kanceláře šéfů tohotu gagantického podniku, usmíval se a zdravil se s nimi jako se svými starými přáteli.

Dodával hned, že ARBED byl úspěšný při restrukturalizaci hutnictví v Lucembursku a třeba i ve Španělsku. Pokud lucemburský ocelářský podnik vstoupí co českých hutí, třeba se mu podaří znovu je oživit a přivést na úspěšnou cestu.

Jen ale pozor na to, aby čeští politici neslyšeli jen to, co chtějí slyšet, byť třeba v Lucembursku.

Související odkazy:
Premiér Zeman navštívil Estonsko - ráj moderních technologií

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.