Útočiště dětských bojovníků v Kolumbii

Kolumbijské občanské války se musí účastnit i děti

Sobota 18. listopadu 2000


Připravil Jeremy McDermott
Zpracovala Majka Ošťádalová

Občanská válka v Kolumbii trvá už třicet sedm let. Podle odhadů se konfliktu aktivně účastní také nejméně šest tisíc dětí. Boje se stupňují a počet nezletilých ozbrojenců, verbovaných do pravicových polovojenských skupin, i do levicových vzbouřeneckých oddílů, se zvyšuje. Zpravodaj BBC Jeremy McDermott hovořil s dětskými bojovníky na utajeném místě v kolumbijském hlavním městě Bogotě.

Velký, poněkud zchátralý dům na bezejmenném přeměstí Bogoty nevypadá zrovna jako místo, kde byste mohli získat náhled do života dětí bojujících v kolumbijské občanské válce. Hlava vykukující zpoza záclony však patří jednomu z těch, kteří vám mohou vyprávět, že děti nejsou střelbě vystaveny, ale samy střílejí.

Zařízení pro dětské bojovníky

V oné sešlé budově sídlí tajné nápravné zařízení pro dětské příslušníky polovojenských jednotek, kteří buď od povstalců utekli nebo které zadržela tajná služba. Z oken jedné místnosti se line hlasitá hudba v rytmu salsy. Sociální pracovnice mne vede do ošetřovny, jediného místa, kde si, jak mi sdělila, mohu s dětmi popovídat v soukromí. Když odcházela, řekla, že bych mohl začít u Adriany.

Adrianě je 17 let a je to pohledná Indiánka. Její drobná postava a milý úsměv však nezakryjí určitý tvrdý výraz kolem očí patřící dívce, která byla pět let členkou největší povstalecké skupiny v zemi Marxistických revolučních ozbrojených sil Kolumbie. Naverbovali ji, když jí bylo 11 a během oněch pěti let zažila mnoho bojových akcí.

Hovoří o probouzení se za svítání, o tom, že byla pořád na cestě, o útocích na policejní stanice a armádní základy. Její věcný tón se však mění, když začne hovořit o mrtvých a zraněných. Smrt a těžká zranění byly běžnou záležitostí a mnohé z obětí byly děti, které bojují po boku dospělých a taky je s nimi jako s dospělými nakládáno.

Vzpomínky na utrpení

Adrianinu kamarádku zranil granát. Pohlédla na své drobné tělo a ukázala mi, kde střepiny granátu kamarádku zasáhly. Svými malými prstíky si ukazuje na téměř celá prsa. Nejhorší bylo, že moje kamarádka nezemřela, řekla mi a otočila se se slzami v očích. Hned se však vzpamatovala a vyprávěla mi, jak se jí podařilo utéci. "Věděla jsem, že se musím dostat pryč, nudila jsem se a neviděla před sebou žádnou budoucnost. A tak jedné noci, když jsme byly s kamarádkou na stráži, jsme se rozhodly, že utečeme."

Byly přímo v srdci území ovládaného vzbouřenci. Je to 42 000 kilometrů čtverečných, které vláda vyhradila, aby povstalci přistoupili na mírová jednání. Tato zóna byla plně demilitarizována kolumbijskými bezpečnostními jednotkami. Adriana přespávala ve volné přírodě, kde se musela vyhýbat hlídkám vzbouřenců a teprve po dvou týdnech se dostala na armádní základnu. Skončila své vyprávění a dodala, že bych měl mluvit s Frederikem.

Nemožný návrat domů

Po chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Vchází Frederico a usedá na jednu ze židlí. Je velmi stydlivý. Až příliš stydlivý na to, aby opravdu ve svých dvanácti letech vhodil granát po policistovi - jak mi vypravuje. Do školy moc nechodil a není schopen příliš pochopit, co se s ním dělo a proč musí trčet v nějakém velkém domě ve velkém městě, daleko od všeho a všech co zná.

Frederika ke vstupu do vzbouřeneckých jednotek podnítili rodiče - dostal totiž pěkné oblečení a také měl zaručeno jídlo na každý den, což mu oni, chudí rolníci, nemohli dát. Když bylo Frederikovi 11, poslali ho společně s bratrancem ke vzbouřencům, po roce služby však dezertoval. Chtěl domů a nemohl pochopit, proč na jeho návrat rodiče reagovali tak vyděšeně. Řekli mu, aby utekl a přihlásil se co nejříve úřadům. Vzbouřenci zastřelí všechny desertéry, dokonce i ty, kterým je 11 let.

Jedinou Frederikovou touhou je znovu utéci domů, ale ví, že nemůže. Dost dobře nerozumí proč a jak se do takové situace dostal. Adriana si nebezpečí uvědomuje daleko více.

Nejistá budoucnost

Po Frederikově odchodu za mnou přišla ještě jednou. Podívala se z okna a řekla : "Víte, moc nás ven nepouštějí, ale i kdybych mohla, tak bych stejně nešla. Vzbouřenci jsou všude, dokonce i tady kolem, a vím, že pokud se jim naskytne příležitost, tak mě zabijí. Chtěla bych vidět svoji rodinu, tak dlouho jsem je neviděla, ale vím, že vzbouřenci na mě čekají i tam."

Adriana si není jistá, co ji v životě čeká. V nápravném zařízení musí zůstat až do 18 let, potom o jejím osudu rozhodne státní moc. Jednu věc ví určitě - ten čas nestráví doma.