Pátek 28. června 2002 - 17.04 SEČ

EU očima mladých Francouzů

Ve Štrasburku se můžete přesvědčit o práci institucí EU

Připravil Bohumil Vostal

Někteří mladí Francouzi Evropskou unii příliš nemilují. Takový dojem jsem si alespoň odnesl, když jsem ve Štrasburku absolvoval debatu se skupinkou tří místních mladíků.

Seděl jsem v zahradní restauraci pod slavnou, 142 metrů vysokou katedrálou z přelomu 13. a 14. století a pojídal alsaskou specialitu, tarte flambé - koláč na způsob pizzy, ale bez kečupu, zato se spoustou cibule, uzeného masa a sýra.

Nechtěně jsem vyslechl, jak se u vedlejšího stolu zmíněná trojice baví o tom, že žádný z nich nemiluje dívku, s níž právě chodí. Můj úsměv přilákal jejich pozornost: "Ty nejseš Francouz, že ne?" zeptal se mě jeden z oněch zástupců štrasburské mládeže. "To teda nejsem," odpověděl jsem svou lámanou francouzštinou.

"Tak seš Němec," hádal další, soudě zřejmě podle toho, jak mávám s mapou a nevědomky ji přitom namáčím do talíře s tarte flambé. "Také ne," říkám a popírám i to, že jsem Skandinávec, Rus či Američan. Nakonec jsem kápl božskou - přijel jsem do jejich města z Prahy.

"No jasně, Československo," říká jeden ze spolustolovníků. "Teď už jenom Česká republika, před deseti lety jsme se rozdělili," hájím národní zájmy a hned mi před očima vyvstane profesor Klaus na jednom z předvolebních billboardů.
"Promiň, jasně," dostane se mi omluvy. Ovšem v dalším hovoru, který už probíhá v angličtině, mí noví známí s pojmem Československo operují vesele dál.

Vyhozené peníze

Později jsem zjistil, že mluvím s moderátorem místního rádia, zeměměřičem a uměleckým agentem a dýdžejem v jedné osobě, takže se nejednalo o někoho, kdo by se mohl vymlouvat, že mu mapa Evropy nic neříká. Všichni dohromady mají kapelu, která prý ale přestává štrasburské obecenstvo bavit. Chlapci tuší, že musejí proniknout do míst mimo Štrasburk.

Ze zahrádky jsem zahlédl, jak si okolo katedrály razí cestu jeden z úředníků Evropského parlamentu, který ten den skupině českých novinářů a studentů žurnalistiky vysvětloval, jak se europoslanci staví k Benešovým dekretům.

Budova Evropského parlamentu

Protože jsem chtěl zdůraznit, že se ve Štrasburku cítím jako doma, pochlubil jsem se spolustolovníkům, že jsem viděl Evropský parlament, Radu Evropy i Soud pro lidská práva. Dostalo se i na to, že EU českému kurzu, do kterého patřím i já, platí ubytování. Cílem Unie je ukázat, jak její orgány fungují zblízka a také osvětlit systém fungování společenství.

„Možná vás rovnou mohli ubytovat v pařížském Ritzu a dojíždět byste sem mohli vrtulníkama,“ říká trochu jízlivě umělecký agent.
Reaguje tak na informaci, že bydlím v hotelu Continental v samém centru. „Na tohle všechno přispívají hlavně Francouzi, a pak není divu, že nejsou peníze na reformu školství nebo na policii, “ shrnuje pak své argumenty.

Unijní moloch

Neodporuji. Nikdo z trojice přesně neví, kolik tisíc obyvatel Štrasburku v evropských institucích pracuje. Ve Štrasburku to ale, zdá se, neví nikdo. Soudě podle zkušeností z městských informačních středisek.

U politiky ale zůstáváme. Všichni u stolu svorně nenávidí Le Pena, zároveň ale dávají najevo, že instituce Unie i na ně působí strnule, uzavřeně a hlavně stojí obrovské peníze.
Nazítří přemýšlím, proč EU takhle působí - nepružně, nepřirozeně a byrokraticky.

Možná odpověď se nabízí už při vstupu do budovy europarlamentu. Poté, co jsem prošel bezpečnostní prohlídkou, jsem obdržel zvláštní plastovou identifikační kartu. Na ní bylo mé jméno a fotografie, kterou udělala sama úřednice. Snímek byl černobílý a vůbec jsem si na něm nebyl podobný - vypadal jsem jako velký černý terč s brýlemi.

Nikdy jsem nepochopil, proč zvlášť vyčleněná úřednice maří u vchodu čas fotografováním a tištěním identifikačních kartiček s bezcennými potrtéty, když u jiného vstupu do parlamentu si stačí na košili přilepit modrobílou samolepku s logem EU a sedmi postavičkami.

Být přitom

Symbolicky na mne působil také průběh pracovního oběda s dvěma poslanci europarlamentu. Nás hostů bylo asi 21 a parlamentní personál nás rozdělil ke třem stolům. Bohužel přesně tak, aby osazenstvo jednoho stolu - jak jsem se mohl osobně přesvědčit - nemělo nejmenší šanci zaslechnout, co si poslanci myslí o kauzách Temelín nebo Benešovy dekrety.

O pár týdnů později v pražské redakci listuji novinami. Kandidátské země možná po svém vstupu do Unie nedostanou stejné dotace jako současné členské země a těch, jak některé hlasy říkají, diskriminujících opatření, možná bude i víc.

Mohu jenom říct, že při vzpomínce na to, jak jsem seděl ve štrasburské parlamentní restauraci u třetího, nešťastně osamělého stolu, cítil jsem velmi zřetelně, že sice není špatné být uvnitř, ale ještě lepší je být přitom.