Život za železnou oponou

Pchjongjang dělá dojem mírně oprýskané komunistické rezervace

Sobota 4. listopadu 2000


Připravil Richard Lister
Zpracovala Majka Ošťádalová

Šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová se před několika dny zapsala do dějin. Žádný tak vysoce postavený představitel Spojených států ještě nikdy nenavštívil komunistickou Severní Koreu. Albrightová jednala v hlavním městě Pchjongjangu se severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem o řadě otázek od omezení raketového programu až po dodržování lidských práv.

Na její návštěvě bylo zajímavé také to, že Pchjongjang poprvé umožnil, aby se takové cesty účastnilo i na pět desítek zahraničních novinářů. Mezi nimi byl zpravodaj BBC Richard Lister, který líčí atmosféru v hlavním městě jedné z nejvíce izolovaných zemí světa.

Pod dohledem opatrovníka

Až několik stovek metrů od hotelu jsem si uvědomil, že se mi to podařilo. Můj opatrovník pan Li kouřil cigaretu, díval se na druhou stranu a já jsem se sám vykradl ven z hotelového foyer, což bylo přísně zakázáno. Když jsme přijeli do hotelu, severokorejský úředník nám objasnil, co se smí a nesmí.

Podle jeho instrukcí bylo naším úkolem referovat pouze o návštěvě Madeleine Albrightové a nic jiného. Bez úředního svolení a takzvaného průvodce jsme nesměli hotel opustit. Také jsme bez povolení nesměli fotografovat. Nepokoušejte se, dodal úředník, zkoušet naši pohostinnost. Byli nám přiděleni čtyři anglicky mluvící průvodci a s radostí nás doprovodili k úžasným památníkům v hlavním městě - tím to však končilo.

Hlavní náplní jejich práce bylo zajistit, abychom z hotelu nevyšli bez dozoru. My všichni jsme se pochopitelně snažili především o přesný opak. Pan Li je drobný muž kolem třicítky s chlapeckým obličejem a širokým úsměvem, kterým mne obdařil jen zřídka. Většinou vypadal ztrápeně a když se mi podařilo dostat se z hotelu ven samotnému, pocítil jsem úlevu.

Ubíjející sterilita komunistické rezervace

Pchjongjang dělá dojem mírně oprýskané komunistické rezervace, něco jako Leninland, ale těsně před zavírací dobou - po ulicích se plouží jen málo lidí a světla pomalu zhasínají.

Město je vystavěno v grandiózním stylu. Jeho centrem prochází osmiproudový bulvár, obklopený masou paneláků, hrdinských kamenných a bronzových soch a pestrobarevných transparentů oslavujících Kim Čong-ila. Funguje zde zastaralý systém veřejné dopravy s roztřesenými trolejbusy. Objevil jsem i metro a v něm staré vagóny východoněmecké výroby včetně původních německých graffitti.

Každý den v sedm hodin ráno, v poledne a o půlnoci znějí sirény, aby lid věděl, kdy je čas na práci, jídlo a spánek. Přesně v osm patnáct ráno hraje dívčí pochodová kapela v jasně modrých uniformách v krkolomném tempu vlastenecké písně, aby povzbudila obyvatelstvo při začátku nového dne. Jak se však zdá, obyvatele Pchjongjangu sterilita jejich města ubijí.

Pan Li mne nemohl omezovat a tak jsem vešel do obchodního domu - kdysi velké čtyřposchoďové budovy. Prosklenné vitríny nabízejí málo - tužky, modré umělohmotné boty pro děti a šampony. Šlapací šicí stroje byly naskládány vedle rezavějících žehliček a hliníkových pánví.

Poslednímu poschodí vévodil neodmyslitelný transparent se starou fotografií takzvaného Velkého vůdce Kim Ir-sena, jak si kupuje něco od jedné z prodavaček. Kult osobnosti se v Severní Koreji po jeho smrti v roce 1994 přesunul na "Drahého" vůdce Kim Čong-ila.

Země se zlomeným hřbetem

Zahraniční novináři přicestovali den před příletem ministryně Albrightové. Podíval jsem se hned do místních Timesů a jak by se vzhledem k návštěvě historického významu dalo čekat, na první stránce skvěl titulek: Kim Čong-il na návštěvě farmy pro chov sumců.

Státní sdělovací prostředky se o Albrightové zmínily až v odpoledne prvního dne jejího pobytu a až do setkání s Kimem se jí přiliš nevěnovaly. Americké ministryni se údajně podařilo dosáhnout důležitého pokroku, ale jde jen o první krok.

Severní Korea je země se zlomeným hřbetem, kde náprava nebude jednoduchá. Dokonce v Pchjongjangu, kterým se režim pyšní, se zdá, že není dostatek potravin. Třetina obyvatelstva dostává potravinovou pomoc od OSN.

Pan Li mne dostihl při návratu do hotelu. Neměl radost, ale já jsem stejně už brzy odjížděl. Když jsme nastoupili do autobusu směřujícího na letiště, srdečně mi řekl, abych přijel znovu. Rád bych a rád bych, aby on jednoho dne mohl navštívit mne.