Úterý 28. května 2002 - 13.39 SEČ

Tajemství dlouhověkosti

V ázerbajdžánském městečku Lerika se lidé dožívají běžně 90 let

Připravila Chloe Arnoldová
Zpracovala Majka Ošťádalová

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co se skrývá za dlouhověkostí, vypravte do Leriku, městečka v jižním Ázerbajdžánu. Tamní lidé se běžně dožívají osmdesáti i devadesáti let. Statistiky uvádějí, že v této oblasti žije více stoletých, než kdekoli jinde na světě.

Gizil Gulijevové je sto třicet jedna let. Obličej má jako seschlý oříšek, při chůzi se opírá o hůlku. Slepice ale krmit nepřestala, tak jak to ostatně dělá každé ráno od 80. let 19. století.

"Pojďte dál, dáme si šálek čaje," řekla mi, když jsem přijela. "Upekla jsem čerstvý chleba." Její dvanáctiletý pra-pra-vnuk Ilgar, jí pomáhá do schodů. Sedíme na tvrdé podlaze a usrkáváme čaj, který se pěstuje v okolních údolích.

Nejstarší lidé

Úrodné svahy Leriku se zvedají v jižní části Ázerbajdžánu, poblíž hranice s Íránem. Na východě leží Kaspické moře, na západě Talyčské pohoří. Vydatné zimní deště zaručují bohatou úrodu a každý druhý dům obklopuje sad.

Patnáct minut celosvětové slávy Lerik zažil v roce 1973, když ve věku údajných sto šedesáti osmi let zemřel Širalev Muslimov. O tom, zda se skutečně narodil v roce 1803 panují určité pochybnosti, ale i kdyby si ke svému datu narození deset let přidal, zůstává člověkem, který se dožil průkazně nevyššího věku od dob Starého zákona.

Jaké je tedy tajemství dlouhověkosti těchto lidí? Gizil Gulijevová říká, že se skrývá v tom, co jedí. "Čerstvý jogurt a mléko, hodně zeleniny, kvalitní maso," vyjmenovává jedno po druhém a bere si další kousek chleba. "Jídla máme vždy dost, nikdy tady nebyl hlad."

Stejný způsob života

Muslimka Gizil nepije alkohol. Na druhou stranu jeden pastevec, který se dožil sto dvaceti tří let přísahal, že k tak požehnanému věku mu dopomohl každodenní stakan vodky.

Od 19. století se toho v Leriku moc nezměnilo. Obě světové války se na tomto zapomenutém koutě světa téměř nepodepsaly. Pouze zemětřesení v roce 1998 zničilo řadu domů, ty však byly rychle opraveny.

Gizil si z minulosti Leriku moc nepamatuje. "Moje paměť už není, co bývala," říká. Její rodiče měli před revolucí farmu. V době sovětů pracovala v zemědělském družstvu. "Život se moc nezměnil, přála bych si jenom vyšší důchod." Měsíčně dostává pouhých 70 tisíc manatů, což je asi 15 dolarů.

Aktivní stáří

Kousek odtud odpočívá po ranní rozcvičce Kiši Bendijev. "Jezdím na koni každý den," říká hrdě. "Je mi sto dvacet pět a tomu koni jsou jenom čtyři roky." Sedíme a popíjíme čaj a Kiši mi vypravuje o starých časech Ázerbajdžánu.

"Nejdřív byl car Mikuláš II., ale toho zastřelili. Po něm přišel Lenin, potom Stalin, Chruščov a Brežněv. Nakonec Gorbačov, který zničil svět a ostatní víte sama."

Kišiho, který má na sobě ošuntělý třídílný oblek a na hlavě čepici z ovčí kůže, obklopili dva synové a tři z jeho 32 vnoučat, a poslouchají jeho vyprávění. Sluch mu už neslouží. Když vypravuje, všichni u stolu ztichnou.

"S kouřením jsem přestal v sedmdesáti," křičí na celé kolo. "Nikdy v životě jsem se necítil líp."

Kišiho pravnučka je pyšná, že se o něj může starat. "Doufám, že moje vnoučata pro mě jednou udělají totéž," říká.

Výzkum dlouhověkosti

Čingiz Gasunov z Institutu fyziologie v hlavním městě Ázerbajdžánu Baku studuje dlouhověkost na Kavkaze už 40 let. V době Sovětského svazu si každý druhý víkend sbalil věci a vyjel džípem do Leriku, do Dagestánu i do Čečenska a hovořil s nejstaršími lidmi na světě. Jeho grant byl však poté zrušen a tak si musí svůj výzkum financovat sám.

"Je těžké zjistit, jak staří tito lidé skutečně jsou, protože záznamy v minulosti nebyly přesné," říká.

Narození dítěte se obvykle zapisovalo na přední stranu rodinného vydání koránu. Někdy se Čingiz Gasunov snaží zjistit věk lidí tím, že jim klade otázky z historie. Jejich paměť však - tak jako u Gizil Gulijevové - často neslouží. Dlouhověkost Gasunov přičítá kombinaci zdravé stravy, těžké práce a zděděných genů.

Cestou z Leriku jsem míjela starce, který spravoval silnici. Zpomalila jsem, abych si s ním promluvila.

"Dobré odpoledne", pozdravila jsem. Narovnal se, oprášil si kalhoty a pomalu kráčel k autu. "Píšu článek o lidech z Leriku, kteří jsou proslulí dlouhověkostí a zajímalo by mě, kolik je vám let."

Muž se usmál. V odpoledním slunci se zaleskly dvě řady zlatých zubů. "Ále, já nejsem tak starý," řekl, "mně je jenom osmdesát pět". Dodal, posbíral si svoje nádobíčko a vydal se zase pravovat silnici.

Související odkazy:
Dlouhověkost Číňanů