Čtvrtek 4. dubna 2002 - 16.44 SEČ

Rasové předsudky v USA

Oscarový triumf Halle Berryové a Denzela Washingtona nemůže zakrýt, že Ameriku stále rozděluje rasa

Připravil Stephen Sackur
Zpracovala Milada McGrathová

Černošští právníci zahájili občansko-právní spor s potenciálně dalekosáhlými důsledky, v němž žádají kompenzace za otroctví. Má ale cenu lpět na minulých křivdách, když Afroameričané slaví viditelné úspěchy, doložené třeba i Oscary udělenými černošským hercům?

Hluboko na jihu, v Louisianě, kde je obzor nízký a slunce žhavé, jako by se americká minulost a současnost mísily v kalných vodách Mississippi. U řeky je stará plantáž Laura vybudovaná v roce 1805. Za rozlehlou vilou s typickými verandami se na vzdáleném poli teskně krčí asi desítka dřevěných chatrčí, kde tenkrát bydleli otroci, stěsnaní po deseti jako zvířata v dusných páchnoucích boudách.

	Američané, tedy alespoň běloši, by rádi věřili, že otroctví je už dávno uzavřená kapitola. Vyčištěná morální skvrna. Jenže ono to tak není.

Dnes po plantážích provází Norman Marmillion, potomek francouzských imigrantů, kteří plantáže založili. Turistům nadšeně přibližuje dějiny otroctví. Popisuje, jak byla Laura postavena z potu západoafrických otroků, jak se mladí otroci prodávali na trhu jako mezci, jak a kde je otrokáři bili za neposlušnost.

Zeptejte se Normana, jestli cítí aspoň stín viny, a hned se ohradí. Otroctví bylo strašně nespravedlivé, připouští, ale je prý absurdní, aby nesl odpovědnost za to, co dělali jeho předci před dvěma stovkami let. Norman, mimochodem, hodlá přestavět otrocké chatrče na komfortní ubytování pro turisty.

Stále živé téma

Američané, tedy alespoň běloši, by rádi věřili, že otroctví je už dávno uzavřená kapitola. Vyčištěná morální skvrna. Jenže ono to tak není. Otroctví dodnes vrhá dlouhý stín na energickou, prosperující americkou supervelmoc. Něco napoví statistika.

Čtyřicet procent černošských dětí vyrůstá ve Spojených státech v chudobě. Černošský novorozený chlapec s pětadvacetiprocentní pravděpodobností jednou skončí ve vězení. U bělošských chlapců je tato pravděpodobnost pouze čtyřprocentní.

Martin Luther King - první bojovník za práva černochů

137 let po zrušení otroctví mnozí z potomků afrických otroků hledí závistivě na americký ideál života, svobody a cesty za štěstím. Každý osvobozený otrok měl dostat čtyřicet akrů půdy a mulu - samozřejmě se to nikdy nestalo. Ve skutečnosti mnoho osvobozených černochů nemělo jinou možnost, než dál sloužit svým pánům. Bída narušovala stabilní rodinný život.

Když šli černoši do měst s rozvíjejícím se průmyslem, žili v ghettech a jejich druhořadost byla zakotvena v zákonech a předsudcích.

Relikty otroctví

Věci se ale za posledních padesát let změnily. Rasová segregace byla zrušena, Afroameričané získali rovná občanská práva, a pomalu přestávali být vzácností mezi střední třídou.

Herci jako Denzel Washington, Will Smith či Halle Berryová jsou zárukou kasovních úspěchů filmů. Od sportovních hvězd, jakými jsou Michael Jordan či Tiger Woods, přes populární skupinu Destiny's Child až po milovaného válečného hrdinu Colina Powella, černošský úspěch už není výjimkou.

Nesmíme se však nechat unést. Možná je to jenom můj pocit, ale zdá se mi, že jsem za posledních pět let navštívil příliš mnoho míst, kde by řeč o zlepšení údělu Afroameričanů vzbudila jen pohrdlivý úšklebek.

Jako třeba v Mississippi, kde bělošská většina trvá na tom, že na státní vlajce bude znak Konfederace z války Severu proti Jihu, přestože pro černochy symbolizuje otroctví. Nebo v centru Detroitu, kde jsou do nemocnic noc co noc přiváženy oběti přestřelek. Vždycky jsou to černoši - protože běloši v drsných detroitských čtvrtích nebydlí.

Kompenzace pro potomky otroků

Stručně řečeno, oscarový úspěch Halle Berryové a Denzela Washingtona nemůže zakrýt černobílou pravdu. Ameriku stále hluboce rozděluje rasa.

	Černošští právníci podali žalobu na americké korporace, které přímo těžily z otrocké práce, a požadují od nich kompenzaci.

Pokračující segregaci existuje i v hlavním městě, kde žiji. Dvě třetiny Washingtoňanů jsou černoši, ale na prosperujícím severozápadě města patří jediné černošské tváře, které uvidíte, služkám a uklízečkám, které spěchají za prací do velkých domů ukrytých za vysokými zdmi.

Když to vidím, tak mě napadá, že skutečnou "historickou" událostí minulých týdnů nebyl úspěch černošských herců na předávání Oscarů, ale tichá iniciativa v soudních síních. Černošští právníci podali žalobu na americké korporace, které přímo těžily z otrocké práce, a požadují od nich kompenzaci.

Nežádají individuální odškodné pro miliony potomků bývalých otroků, ale chtějí, aby žalovaná strana investovala do městských převážně černošských škol a do finančně dostupného bydlení.

Možná, že svou při nevyhrají. Třeba ale přimějí své spoluobčany, aby se znovu zamysleli nad tím, co otroctví udělalo pro jejich zemi, když vzkvétala, a jaký dopad má na ni dnes.