Pátek 22. března 2002 - 16.04 SEČ

Čína se mění jen na povrchu

Čínské úřady tvrdě pronásledují příslušníky hnutí Falun Kung

Připravil Rupert Wingfield-Hayes
Zpracoval Petr Nosálek

Návštěvníci Číny často užasnou, když po příjezdu spatří moderní města plná nablýskaných mrakodrapů nebo cvrkot na šestiproudových dálnicích. Čína má totiž v západních médiích image poslední komunistické bašty. Ze starých maoistických pořádků toho ale přetrvává i přes vnější změny hodně.

Zajdete-li do kavárničky Starbucks v jedné pekingské ulici, bude dozajista zaplněna dobře oblečenými Číňany, spokojeně popíjejícími svá espressa a capuccina. A na druhé straně ulice se zase tyčí důvěrně známé žluté oblouky restaurace McDonald´s.

Všechno to působí velice konejšivě. Dnešní Čína má svobodné tržní hospodářství, její špičkoví manažeři mají diplomy z Harvardu či Oxfordu, čínští komunističtí vůdci se bratříčkují s Blairem a Bushem a mluví o volném obchodu a boji proti terorismu. Je snadné podlehnout dojmu, že se Čína skutečně změnila. Ale potom se stane něco, co vás hodně tvrdě vrátí na zem.

Občané, rozejděte se!

Mně se to přihodilo před dvěma týdny. Když jsem šel do práce, z boční ulice se vynořila černá limuzína a plížila se několik metrů za mnou. Před kanceláří BBC stála další. Skrz kouřová skla jsem dokázal rozeznat obrysy čtyř chlápků, kteří mě bedlivě pozorovali.

Protest hnutí Falun Kung trval několik minut...

Co se to proboha děje? pomyslel jsem si. V průběhu dopoledne to začalo být jasné. Sdělovací prostředky přinesly zprávu o tom, že v jednom pekingském hotelu bylo zatčeno čtrnáct cizinců, vesměs členů náboženského hnutí Falun Kung.

Pak jsem dostal anonymní telefonát. "Na náměstí Ťian An-men bude demonstrace," ozvalo se ve sluchátku, načež volající zavěsil. Okamžitě jsme skočili do auta a vyrazili. Za námi se držela černá limuzína.

Bezpečnostní opatření na náměstí Ťian An-men překonala všechno, co jsem kdy předtím viděl - desítky uniformovaných policistů a doslova stovky tajných - přísně se tvářících mladých mužů se stejným krátkým zástřihem.

Stál jsem tam a sledoval, jak hloučky cizinců rozvinují transparenty a začínají skandovat "Falun Kung neškodí! Zastavte represe!" Ze všech směrů se začaly sbíhat stovky policistů. Za několik málo minut bylo po všem. Demonstranty, které přinutili lehnout si na zem, odvlékali do přistavených antonů.

Policejní stanice

Vydal jsem se k autu BBC, abych o tom sepsal zprávu. Když jsem na východní straně náměstí míjel obrovské stalinistické muzeum dějin, zakvílely za mnou brzdy policejního vozu a vyskákali z něj dva muži a žena.

"Co tady děláte?" vyzvídali. "Nic," odpověděl jsem. "Půjdete s námi," nařídili mi. "Proč?" zeptal jsem se a srst se mi začala ježit. "Nic jsem přece neudělal," bránil jsem se. "Na tom nezáleží. Musíte jít s námi."

	Odvezli mě na nejbližší policejní stanici a tam mě násilím odvedli do místnosti určené k výslechům. Bylo v ní už několik zahraničních novinářů.

Odvezli mě na nejbližší policejní stanici a tam mě násilím odvedli do místnosti určené k výslechům. Bylo v ní už několik zahraničních novinářů. S jedním jsem se dal do řeči.

"Nechte toho," zaječel jeden z policajtů. "Co tím myslíte?" ozval jsem se. "Nemůžete mi přece nařizovat, abych byl zticha," ohradil jsem se. "Můžu vám říct, co se mi zlíbí," odsekl ječivě. "Jsem příslušník!"

Řekl jsem mu, že se chová hloupě, což asi nebylo to pravé ořechové. Přiskočil ke mně, vzal mě pod krkem a s nasupeným pohledem mnou smýkl proti zdi. Stáhl se mi žaludek. Na okamžik jsem si pomyslel, že mi skutečně jednu ubalí.

"Kdo se tady podle vás chová hloupě?" zasyčel mi do obličeje. "Vyvíjel jste nezákonnou činnost. Požádal jste o povolení k návštěvě náměstí Ťian An-men? Co jste tam dělal? Kdo vám řekl, že tam máte jít?"

Železná ruka strany

Příval otázek pokračoval celé dvě hodiny. Pokoušeli se mě přimět k podpisu doznání, že jsem šel na náměstí a porušil tak čínské zákony. Odmítl jsem podepsat a nakonec mě propustili. Před kanceláří BBC už zase stály černé limuzíny. Sledovaly mě několik dalších dní, dokonce i tehdy, když jsem šel se synem do parku.

Tajní nebyli nikdy daleko. Vůbec se nepokoušeli skrývat - naopak, smyslem toho všeho bylo mě zastrašit a bránit mi v novinářské práci. Byl jsem pro ně malá ryba a po několika dnech toho nechali - aspoň prozatím.

Kritika strany se v Číně stále trestá

Incident ale vypověděl hodně o podstatě čínského systému. Číňané, kteří se jej snaží kritizovat, nebo se mu postavit, s ním svádějí každodenní boj. Jednu moji známou, prominentní disidentku, už deset let na každém kroku sleduje tým policistů.

Postiženi ale nejsou jen disidenti, systém při kontrole zabíhá mnohem hlouběji. Čínský stát vede na každého svého občana osobní spis. Říká se mu "tang-an". Nemáte možnost do spisu nahlédnout, nevíte, co obsahuje, ale víte, že na něm závisí váš osud. Špatný posudek ze školy, nesouhas s nadřízeným, návštěva u psychiatra - to všechno s vámi může jít po celý život.

Jedné mojí známé se kdysi na okamžik podařilo do svého tang-anu nahlédnout. Byl v něm růžový arch papíru, pocházející z doby, kdy chodila do základní školy. Věci, které dělala jako osmiletá školačka, se s ní tedy táhnou i po více než dvaceti letech.

Dokud se toto nezmění, módní kavárničky a mrakodrapy v Pekingu zůstanou vnějším nátěrem policejního státu, který se stále spoléhá na nátlak a strach, aby si udržel kontrolu.