Čtvrtek 21. únoru 2002 - 15.05 SEČ

V podzemí Sydney

Někteří mají rádi zábavu na slunných plážích, jiný dávají přednost tmavému podzemí

Připravil Nick Squires
Zpracovala Majka Ošťádalová

Největší australské město Sydney je proslulé čistými plážemi, rozlehlým přístavem a přírodními parky. Místní obyvatelé tráví spoustu volného času na jachtách a windsurfingem nebo procházkami v buši a plaváním, zejména v této době, kdy u protinožců vrcholí australské léto. V Sydney ovšem existuje i skupina lidí, která vyhledává poněkud jiný druh zábavy. Říkají si Jeskynní bratrstvo.

Victor Zdanowicz ještě naposled kradmo pohlédl na padající soumrak, napřímil se a zatahal za provaz. S úšklebkem vytrhl kovový poklop kanálu a odhodil jej na trávník. "Tohle je jedno z našich nejoblíbenějších míst," prohlásil. "Není to daleko do centra a je tudy snadný přístup."

	Čekal jsem nějakou cáklou partu počítačových maniaků, kteří budou vůči cizincům spíš podezřívaví. Ale to jsem se mýlil. Veselejší skupinku jsem snad čekat ani nemohl.

Nahlédl jsem do díry a viděl jen řadu železných příček připevněných na stěně něčeho, co připomínalo rozlehlou podzemní jeskyni. Vsunul jsem se dovnitř a když jsem se protáhl úzkým otvorem a posvítil kolem baterkou, zjistil jsem, že se nacházím v obrovském podzemním bunkru o velikosti fotbalového hřiště.

Byl zaplavený vodou a řadou kamenných sloupů, které podpíraly strop, připomínal areál lázní antického Říma. Uvnitř bylo dusivé vedro a do nosu mě praštil benzínový zápach - upomínka na doby, kdy Australské královské námořnictvo používalo tuhle podzemní nádrž jako sklad naftového paliva pro svou válečnou flotilu.

Neobvyklý pohled

V tomto bunkru jsem poznal tvář Sydney, kterou málokdy spatří místní obyvatelé, natož návštěvníci. Zdanowicz vede skupinku excentriků zvanou Jeskynní bratrstvo. V posledních deseti letech bojují s krysami, horami kanálového odpadu a rozezlenými příslušníky městské ochranky, a to jen proto, aby se podívali na místa, kam sotva kdo vkročil před nimi.

Jeskynní bratrstvo v Sydney čítá na pětadvacet lidí, pobočka v Melbourne má asi čtyřicet členů. Spojit se s nimi mi trvalo celé měsíce. Jejich webová stránka neuvádí žádná telefonní čísla a na e-maily mi neodpovídali.

	Někteří lidé nás mají za podivíny, ale nám jde o to dostat se na místa, kam nikdo jiný nepronikne, vypadnout z všední normy a dělat věci, které vám společnost zakazuje.
	Jim

Když mě nakonec přece jen zkontaktovali, čekal jsem nějakou cáklou partu počítačových maniaků, kteří budou vůči cizincům spíš podezřívaví. Ale to jsem se mýlil. Veselejší skupinku jsem snad čekat ani nemohl. Když jsme si ten večer vyrazili, byl mezi námi jeden opravář, burzovní makléř, dva studenti a elektrikář. Všichni se považují za "objevitele města".

Vybavení jsme byli jen městskými stavitelskými plány a baterkami. Členové Jeskynního bratrstva se pyšní znalostí světa, který většině lidí zůstavá skrytý. Po ocelových pilířích úspěšně zdolali obloukovité nosníky přístavního mostu stovky metrů nad mořskou hladinou a prozkoumali i čtyřkilometrový mořský tunel, který vede od pobřeží až do samého středu města. Další podzemní chodbou prošli z přístavu až pod budovu opery v centru Sydney.

Pravidla kanálů

Zatím při těchto eskapádách nikdo z Bratrstva neutrpěl žádné vážné zranění a nikdo z jeho členů nebyl ani zatčen, což je možná ještě překvapivější, protože většina jejich aktivit je v rozporu se zákonem. Drobná poranění a modřiny jsou však u nich na denním pořádku.

Zdanowicz tvrdí, že z proudění a z teploty vzduchu v kanále blížící se nebezpečí vždy včas pozná. "Dodržujeme jedno pravidlo," vysvětluje mi, "kanálu se vyhýbáme za deštů".

Podzemní chodba vede i k budově Opery

Když jsme vylezli z železničního tunelu, kde nás málem umačkala kolem projíždějící souprava, přešli jsme přes frekventovanou silnici do strmého svahu. Tady jsme v křoví našli další vstup do kanálu. Odklopili jsme kovový závěr a sestoupili šachtou do útrob betonového mostního oblouku.

Sunuli jsme se po zaprášené terásce, po čtyřech prolezli úzkým tunelem, pak zas nahoru po kovovém žebříku a nakonec jsme se ocitli na betonové římse pokryté hromadou holubinců. Pod sebou jsme měli koleje a před námi se rozprostírala Kruhová nábřežní kolonáda - turistické lákadlo Sydney, kde brázdí zátoku malebné zelené a zlaté trajekty.

Zakázané ovoce

S budovou Opery po pravici a s Přístavním mostem přímo před námi jsme se nacházeli v samém centru města a přitom nás na naší ztemnělé rozhledně nikdo nemohl vidět.

Všechno to působilo velice konspirativně a já jsem si považoval, že mi byla dopřána taková neobvyklá - přestože trochu ušmudlaná - vyhlídka na město, o kterém jsem se domníval, že ho dobře znám.

"Někteří lidé nás mají za podivíny," říká Jim, další příslušník bratrstva, "ale nám jde o to dostat se na místa, kam nikdo jiný nepronikne, vypadnout z všední normy a dělat věci, které vám společnost zakazuje."

A s tím Jim i ostatní členové bratrstva prostě zmizeli. Tak napůl jsem očekával, že zmizí v nějaké podzemní noře jako skřítci, ale to jsem se zase přepočítal. Jednoduše odkráčeli do tmy, povídali si mezi sebou a zamířili do nejbližšího bufetu na hamburgera. Inu, některé věci v podzemí ještě nenajdete.