Pátek 25. ledna 2002 - 16.09 SEČ

Děti z Afghánistánu

Afghánské rodiny mnohdy živí děti

Připravil Richard Miron
Zpracoval Petr Nosálek

V Afghánistánu podle odhadů umírá téměř každé třetí dítě dříve, než se dožije pěti let. Mnoho malých Afghánců osiřelo při nedávném bombardování země Američany nebo v době občanské války, která předcházela vládě Talibanu.

Sirotci často nemají žádný domov a trpí nejrůznějšími nemocemi. V Afghánistánu dodnes zabíjí nejen dětská obrna a zánět mozkových blan, ale i obyčejné spalničky. Spousta mladých ale věří, že se jim povede líp.

Počasí v Kábulu se náhle ochladilo. Slunce se schovává za mraky a špičaté vrcholy pohoří Paghman, shlížející na město, mají větší sněhové čepice. Děti žijící na ulici se snaží uniknout zimě a choulí se ve vchodech.

Nejmladší oběti válčení v Afghánistánu

Jeden chlapec, kterého často vídám poblíž kanceláře BBC, si omotává hlavu špinavými zbytky svého sáčka. Přede dveřmi kanceláře postává řádka dětí doufajících, že dostanou nějakou práci. Většina chlapců se snaží živit jako čističi bot. S některými se už znám. Je tu Mafúz, k jehož vážné tváři vůbec nepasuje růžová baseballová čepice s myšákem Mickeym. Je tu na kost vyhublý Násir, který stále opakuje tutéž otázku: "Jak se vám daří, pane?" A je tu také Madžíd s hnědou kudrnatou kšticí a nadrzlým úsměvem.

Čističi bot

Mým oblíbencem je ovšem Nasím, stydlivý kluk mluvící pomalou, pečlivě naučenou angličtinou. Jeho melancholický výraz je v rozporu s jeho mládím - je mu teprve 14 let. Všem chlapcům se pokouším dát práci, výsledkem čehož je, že se mi lesknou boty jako nikdy předtím.

Osudy všech jsou si podobné jako vejce vejci: otec jim zemřel buď ve válce nebo na nějakou nemoc, mají spoustu sourozenců a celá rodina je závislá na jejich skrovném výdělku.

	Čištěním bot Nasím denně vydělá kolem 30 tisíc afghání, tedy přibližně 30 korun. Za ně pro rodinu obstará to nejpotřebnější - chleba a cukr.

Jednoho dne jsem požádal Nasíma, jestli by neukázal svůj domov a nepředstavil mě ostatním členům své rodiny. Chtěl jsem poznat, jak žije nejen on, ale i ostatní zdejší děti ulice. A tak mě mlčky vedl do chudinské oblasti vzdálené sotva půldruhého kilometru od zazobané čtvrti, kde má svou kancelář BBC. Jejich příbytek je stejně jako všechny ostatní v této části města postaven z bláta a slámy. Cestu před ním tvoří udusaná hlína s čůrkem jakési nevábné tekutiny uprostřed.

Na návštěvě

Nasím mě představil svému staršímu bratrovi, který nemůže pracovat, protože byl před několika týdny zraněn při americkém náletu. Seznámil jsem se i s jeho matkou, která mi ukázala jedinou maličkou ložnici, v níž se tísní šest lidí. Není v ní žádný nábytek, žádné skříně, nevisí tu žádné přebytečné šaty, v oknech není sklo - jen lepenka. A nehoří tu oheň, který by je v noci zahřál.

Čištěním bot Nasím denně vydělá kolem 30 tisíc afghání, tedy přibližně 30 korun. Za ně pro rodinu obstará to nejpotřebnější - většinou alespoň chleba a cukr. Rýže je pro něj delikatesa a maso prý jedl naposledy před rokem. Zeptal jsem se ho, co si myslí o svém živobytí. "Jsem šťastný i nešťastný," odpověděl. "Šťastný, protože mám práci, a nešťastný, protože nevydělám dost, abych mohl svým blízkým koupit všechno, co potřebují."

Půjde do školy, nebo bude čistit boty?

Nasím není v této zemi výjimkou. Na ulicích Kábulu pracují desetitisíce dětí. Umývají auta, čistí boty, plahočí se na tržštích a v dílnách jako hlavní živitelé svých rodin. Život je pro afghánské děti bojem o přežití, ve kterém ne všechny obstojí. Statistické údaje jsou tragickou ilustrací důsledků vleklých válek, anarchie a zaostalosti.

Tři z deseti dětí umírají před dosažením pátého roku a polovina těch, kteří se svých pátých narozenin dožijí, trpí těžkou podvýživou. OSN odhaduje, že 35 tisíc dětí letos padne za oběť spalničkám jen proto, že nebyly očkovány. V některých oblastech země je procento dětí očkovaných proti jakékoli nemoci nulové. Nejvyšší je tato úroveň v Kábulu, ale i tam dosahuje pouhých třiceti procent.

Zdálo by se, že tato situace nenabízí žádnou naději. Ale jsou to právě děti, které jsou jejími největšími nositeli. Nasím a jeho přátelé chodí do školy, která byla zřízena speciálně pro děti ulice.

Každý z těchto chlapců chová nějakou ambici - chtějí se stát překladateli, truhláři nebo řidiči. A když se jich zeptáte, jestli se do budoucna dívají s nadějí, všichni vám bez váhání odpoví "Proč ne?"

Pro západního cizince, který bere všechno, co zpříjemňuje každodenní život, jako samozřejmost, je setkání s takovým druhem optimismu velmi zahanbující.

Po práci legraci

Nasím a jeho kamarád Madžíd, ten klučina s drzým obličejem, se jednou dostali k velké vzácnosti. Někdo jim půjčil mičudu, a tak jsem si s nimi šel zahrát fotbálek. Otlučenými dřevěnými krabicemi, ve kterých přechovávají kartáče a krém na boty, vyznačili na ulici dvě branky a v příští půlhodině to váleli tak, že mě drtivě porazili. Na tu krátkou dobu byli zase dětmi. A pro to byl zase jeden z nejlepších mačů, jaké jsem kdy sehrál, a také jeden z nejbolestnějších.

Chystám se z Kábulu odejet a myslím při tom na Nasíma a jeho kamarády. Mír je v této zemi křehký a nebezpečí tu číhá doslova na každém kroku - je jím zima stejně jako nášlapné miny.

Už jsem se s nimi pomalu začal loučit, popřál jsem jim hodně štěstí a oni mi poděkovali za zákaznickou přízeň. Mám ale pocit, že jim dlužím daleko víc za to, že mi ukázali, jakou sílu v sobě má jejich mládí. Snad je to příslibem pro zemi, která se pokouší o novou budoucnost.

Související odkazy:
Afghanistan Online
United Nations and Afghanistan
Unicef

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.