Pondělí 19. listopadu 2001 - 13.42 SEČ

Naděje Nikaragujců na lepší život

Nikaragujská metropole Managua se dosud nevzpamatovala ze zemětřesení před 30 lety

Připravil Nick Miles
Zpracoval Jaroslav Beránek

Počátkem listopadu Nikaragujci v prezidentských volbách dali převážnou většinu hlasů kandidátovi vládnoucí Liberální strany Enriquemu Bolaňosovi. Až do dne voleb byl jeho souboj s bývalým prezidentem Danielem Ortegou, kandidátem sandinistů, velmi těsný. Ale změny v postojích mnoha voličů nakonec rozhodly jasně v Bolaňosův prospěch. Prohra Ortegy ale ještě nemusí znamenat konec sandinistů v Nikaraguji.

"Lidé nezapomněli na trable z 80. let," říká mi nikaragujská novinářka Maria Conradová, když stojíme v prázdné aréně, která se měla stát místem sandinistických povolebních oslav, a nedotčený dort, němý svědek nenaplněného vítězství stál před námi nedotčen.

"Američany podporovaná občanská válka, která přišla po sandinovské revoluci, připravila o život 30 tisíc lidí. A Nikaragujci se nechtějí vracet do minulosti," připomíná mi Maria.

Vzpomínky na sandinisty

Zde, jako kdekoli jinde, jsou vzpomínky voličů účelově vybíravé. Zdá se, že jsou už dávno zapomenuty sociální programy sandinistů, které snížily na polovinu počet negramotných a téměř vymýtily obrnu a tuberkulózu v prvních letech po revoluci.

Comeback Daniela Ortegy se nekonal

Když se však rozhlédnete po nikaragujském hlavním městě, není těžké si uvědomit, proč se zdejší obyvatelé bojí nějakých dalších zvratů. Kromě moderního obchodního střediska se centrum Managuy, podobně jako zbytek země, v uplynulých dekádách jen málo rozvíjel.

Na toho, kdo přijede do nikaragujské metropole poprvé, působí toto místo surreálně. Jen pohyb po městě je umění samo o sobě. Managuu srovnalo před třiceti lety zemětřesení a mnohé ulice a náměstí měly tři různá jména v posledních dvou dekádách, před, během a po revoluci z roku 1979. A tak orientace po městě je spíše věcí intuice než exatní vědy.

Na vizitkách lidé nemají adresy, ale spíše záchytné body, jako nějaký proslulý bar, nebo i obchod, který už třeba ani neexistuje. Tyto nápovědy vás ale navedou do čtvrti, kam se chcete dostat - a tam už se můžete kolemjdoucího přeptat, jak dál.

Nové naděje

Já jdu hledat ty, kdo zvrátili volební váhy proti sandinistům. Městská chudina, která živoří v plechových chatrčích v bídných částech Managui. Zastavím se u jednoho, zamávám na pozdrav a jsem pozván dovnitř. Tady je doma Juilio Montero - strhaně působící muž kolem pětačyřicítky. Nemá práci už čtyři roky...

Většina Nikaragujců žije v chudobě

V rohu místnosti, která slouží jako kuchyň a ložnice pro jeho šestičlennou rodinu, leží Juiův nejstarší syn Miguel. Je mu dvanáct, ale váží pouze třicet kilogramů. Leží na špinavé matraci, oči bez výrazu. "Takhle vypadá už šest měsíců," říká Julio a vytahuje z plechovky cár papíru - Miguelova lékařská zpráva z nemocnice. Nevyplývá z ní, co je příčinou chlapcova stavu a zdá se, že to neví ani nikdo v rodině.

"Vzali jsme ho do špitálu, ale neměli jsme dost peněz na léčbu, tak nás poslali pryč," pokračuje Julio. Je to zoufalá situace, a tak když se ho ptám, co si myslí o volebním vítězství Liberální strany, odpověď mě zaskočí.

"Těší nás to, přinejmenším budeme mít za vlády liberálů nějakou stabilitu a možná i naději na prosperitu své země. My si pamatujeme na sandinisty - a ti s sebou přinesli jen chaos," tvrdí Julio.

Změna rétoriky

Pokud narážíme na takovéto takovéto postoje mezi kdysi přirozenými stoupenci sandinistů, znamená to, že strana Daniela Ortegy dospěla k cíli? Na druhé straně Managuy, v domě na jednom z mála luxusních předměstí mě uvítal pevný stisk ruky muže, který si myslí, že může nynější rozklad zastavit.

Alejandro Cuenca vystudoval ve Spojených státech a za vlády Daniela Ortegy v polovině 80. let byl ministrem zahraničí. Se sandinistickým vedením se rozešel před pěti lety a od té doby se snaží dostat Ortegu z čela strany.

Enrique Bolaňos bude jen těžko naplňovat své sliby

"Mělo se to změnit už před lety," stěžuje si. "Ortega sice upustil od marxistické rétoriky v zájmu předvolební kampaně a dokonce začal nosit růžové košile, které na nikoho nepůsobí hrozivě - na rozdíl od předchozí vojenské polní uniformy. Ale to bylo příliš málo příliš pozdě," domnívá se pan Cuenca, který chce sandinistickou stranu dostat daleko od někdejších socialistických ideálů. A před volbami si tohoto muže předcházeli činitelé americké vlády jako budoucího stranického lídra.

"My to můžeme přežít," soudí. "Více než čtyřicet procent lidí nám dalo hlas. Ale máme-li se vrátit k moci, musíme se posunout více doprava a stát se spíše sociálními demokraty."

Těžký úkol Bolaňose

Tyto naděje sandinistů by mohl povzbudit fakt, že Enrique Bolaňos a jeho nová liberální vláda mají před sebou obrovský úkol. Bolaňos

	Nikaragua je nejchudší španělsky mluvící země světa. Zoufale potřebuje dohodu se Západem o snížení drtivého zahraničního dluhu ve výši šesti miliard dolarů.

slibuje konec chudoby a podíl všech Nikaragujců na nové prosperitě. Je ale těžké

uvěřit, že by sliby dokázal naplnit.

Nikaragua je nejchudší španělsky mluvící země světa. Zoufale potřebuje dohodu se Západem o snížení drtivého zahraničního dluhu ve výši šesti miliard dolarů.

Bolaňos bude mít malý manévrovací prostor a bez slibované prosperity pro nikaragujské masy by nová, obrozená sandinistická strana mohla, snad ještě mohla vstát z popela.