Temná kapitola v historii Francie

Francouzští vojáci se v Alžíru dopustili v letech 1954 - 62 zločinů proti lidskosti

Sobota 19. května 2001


Připravil Jaroslav Formánek

Vyrovnání s minulostí patří mezi ožehavá témata v řadě evropských zemí. Ve Francii se před několika dny znovu otevřela jedna z temných kapitol novodobé francouzské historie, týkající se válečného konfliktu v Alžírsku v letech 1954 - 62.

Bývalý koordinátor výzvědných služeb a velitel vojenské kontrarozvědky, generál na penzi Paul Aussares, vydal v nakladatelství Perrin knihu s názvem Services spéciaux Algérie 1955-1957, (Speciální služby, Alžírsko 1955-57), kde popisuje mučení a likvidování zajatců alžírské Fronty národního osvobození (FNO), ale i uplatňování kolektivní viny vůči civilistům.

Šokující francouzské praktiky

Doznání armádního důstojníka z používání praktik připomínajících nacistické vedení války, vyvolalo bouřlivou reakci jak mezi francouzskými politiky, tak i veřejností. Co se v Alžírsku na přelomu 50. let dělo, by přesto nemělo být žádným šokujícím odhalením.

Francouzská společnost i politické elity země byly velmi dobře obeznámeny s ponurými aspekty alžírské války po celou dobu jejího průběhu i po ukončení. Například budoucí prezident François Mitterrand zastával v době konfliktu úřad ministra vnitra a politická rozhodnutí o neústupnosti vůči povstalcům schvaloval.

O průběžné informace novinářů a svědectví veteránů (v Alžírsku se vystřídaly na dva milióny vojáků základní služby) se rovněž opírá zásadní práce historika Pierre Vidal-Naqueta Mučení za republiky, kterou publikovalo nakladatelství Minuit už v roce 1972.

V posledních letech se navíc objevily i výpovědi dezertérů. Filmový dokument Virginie Adouttové "My do toho nepůjdeme!"

"Dezertéři," vypovídá o vojácích, kteří se nechtěli podílet na mučení zajatců či programovém vraždění civilistů, a zběhnutím z armády, "si uchovali čisté svědomí."

Proč takové pobouření?

Proč tedy vyvolala Aussaressova kniha tak vzrušenou reakci? Poněvadž ji napsal generál, příslušník elity, která ztělesňuje režim IV. i V. republiky. Zprávy novinářů či historiků lze oficiálně hlásaným stanoviskem ignorovat. Poprask však nastane v okamžiku, kdy zrcadlo nastaví vysoký hodnostář.

	Ve Francii je zvykem, že sotva neblahá a republiku kompromitující událost odezní, vyhlásí se amnestie, zákonem uzavřou archívy a rozhostí se úřední ticho.

Kdyby se bývalý prezident Valéry Giscard d'Estaing rozhodl k upřímné výpovědi, proč po dobu výkonu prezidentské funkce podporoval africké diktátory a zejména "drahého přítele" Bokassu, o němž věděl, jak krutým způsobem vládne ve Středoafrické republice, vypukla by adekvátní aféra, byť jsou fakta o Giscardově africké politice všeobecně známá.

Bouřlivou odezvu na Aussaressovu knihu lze rovněž vysvětlit předcházejícím dlouholetým mlčením. Ve Francii je totiž zvykem, že sotva neblahá a republiku kompromitující událost odezní, vyhlásí se amnestie, zákonem uzavřou archívy a rozhostí úřední ticho.

Zákonem uzavřené archívy

V případě alžírského konfliktu to byly dvě rozsáhlé amnestie z roku 1962, anulující trestné činy alžírských povstalců i nepřípustnou represi armády a policie. Zákonem z roku 1979 pak byla prodloužena jinak běžně praktikovaná 30tiletá lhůta nedostupnosti vojenských archívů na dobu 60 let.

Ostatně podobně se postupovalo i v kauzách zločinů vichistického režimu a francouzské kolaborace za II. světové války. I tady uzrál čas k otevření zamlčovaného problému teprve po čtyřiceti letech.

	V roce 1999 část poslanců iniciovala přijetí zákona, jenž události v Alžíru pojmenoval pravým jménem - válka.

Alžírská válka se francouzské společnosti znovu připomněla počátkem léta roku 1999. Část poslanců parlamentu, vesměs bývalých vojáků v Alžírsku, iniciovala přijetí zákona, jenž tehdejší události pojmenoval pravým jménem - válka. Do té doby se armádním i policejním operacím pokrytecky říkalo "udržování pořádku v alžírských departamentech".

Postupné odhalování pravdy

O rok později pak deník Le Monde publikoval bez větší odezvy svědectví někdejší aktivistky FNO, Louisette Ighilahrizové, o surovém tříměsíčním mučení, které v roce 1957 podstoupila ve štábu generála Jacquese Massua, velitele ozbrojených sil v hlavním městě Alžír.

Leč opravdový rozruch vypukl až na podzim roku 2000, kdy v rozhovoru pro Le Monde přiznal systematické používání mučení nejprve generál Massu. Na další tiskové straně poté generál Aussarres ozřejmil funkci speciálních komand:

	Likvidovali jsme nepohodlné zajatce, kteří prošli výslechem, při němž byli mučeni. Buď jsme je stříleli, nebo shazovali z vrtulníků.
	generál Aussarres

"Likvidovali jsme nepohodlné zajatce, kteří prošli výslechem, při němž byli mučeni. Buď jsem je stříleli, anebo shazovali z vrtulníků."

Podle jeho dalších slov odpravily komanda pouze v bitvě o město Alžír 3 024 příslušníků FNO. Samotný generál se doznal k zavraždění 24 osob.

Tuto zločinnou činnost pak do detailu popsal ve své výše zmíněné knize, kde navíc přiznává likvidaci dvou vůdců FNO, Larbi M'Hidiho a Ali Boumendjela, o nichž armáda dosud oficiálně prohlašovala, že spáchali sebevraždu.

Veřejné odsouzení zvěrstev

Aplikaci mučení a zabíjení stoupenců FNO i civilního alžírského obyvatelstva odsoudili vyjma Le Pena všichni významní francouzští politici.

Podle průzkumu veřejného mínění publikovaného 9. května v deníku Libération je o věrohodnosti těchto činů přesvědčeno 65% dotazovaných Francouzů a 56% respondentů se domnívá, že by měla být jménem Francie konečně vyjádřena oficiální omluva alžírskému lidu.

Mimo to přišli někteří poslanci s návrhem, ustanovit parlamentní komisi zabývající se vyšetřováním nezákonností, kterých se armáda v Alžírsku dopustila.

Organizace sledující dodržování lidských práv pak vyzvaly justici, aby zvěrstva francouzských vojáků klasifikovala jako zločiny proti lidskosti, jež jsou nepromlčitelné a viníky lze tedy právně stíhat i po dvou amnestiích.

Ponuré "alžírské dědictví" Francie

Současnou nejistotu okolo skličujícího "alžírského dědictví" demokratické republiky, jejíž vojáci od dob revoluce neměli podrobovat, ale naopak ujařmeným národům přinášet na svých bodácích svobodu, nejlépe chrakterizují slova premiéra Jospina:

"Zločiny vykonané v průběhu tohoto koloniálního konfliktu se nevztahují k aktu kolektivního pokání ani k justičním procesům, ale k hledání pravdy, která vzejde z práce historiků."

Otázkou je, jakou pravdu měl Jospin na mysli. Počty mučených a zavražděných Alžířanů jsou víceméně známy již čtyři desetiletí. Daleko poučnějším by bylo pojmenovat a převzít politickou zodpovědnost za mechanismy, které rozhodly o přijetí "zvláštních pravomocí" schválených vládní levicovou většinou premiéra Guy Molleta na začátku alžírské války.

Ostatně generál Aussaress i další bývalí vojáci se ve svých výpovědích na tyto pravomoci, jež legalizovaly mučení, neustále odvolávají.

Kdo je viníkem?

Žádný ze současných francouzských politiků se ve svém spravedlivém rozhořčení však nedokázal zeptat, kdo dal rozkaz k mučení, kdo ho dovolil beztrestně praktikovat a proč?

Odpověď by byla jednoduchá. Politici, kteří se verbálně hlásili k demokracii, ale v zájmu Francie byli schopni použít zcela nedemokratické prostředky. Což platí dodnes a na adresu francouzské demokracie vrhá nepříliš lichotivé světlo.

Na druhou stranu pouze demokratický režim dokáže dříve či později své chyby veřejně přiznat a poučit se. Tragikou takovéto sebereflexe jsou v alžírském případě tisíce zohavených mrtvol. Bohužel.