Uplácení v ruském stylu

Sobota 2. září 2000

Připravil Andrew Harding
Zpracovala Martina Mašková

Rusko je v současné době sužováno nejrůznějšími ranami. Ať už je to havárie jaderné ponorky Kursk, požár někdejší sovětské chlouby - věže Ostankino - či nedávný výbuch v Moskvě.

Problémem, který má ale v Rusku dlouhodobější kořeny, je však korupce V době komunismu v Rusku zcela zdomácněla, ale kvete i nadále - po rozpadu sovětského impéria. Prezident Vladimír Putin nyní plánuje reformy, které by Rusku pomohly se s úplatkářstvím vypořádat.

Zpravodaj BBC, Andrew Harding, který v těchto dnech končí své působení v roli moskevského zpravodaje BBC se pokusil humorným způsobem shrnout svou několikaletou zkušenost s ruskou korupcí v praxi.

Můj první úplatek

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem vystál frontu. Když se mi to ale konečně podařilo, byl jsem připraven. Měl jsem svazek rublů v ruce a balíček dobré kávy v kapse. Byl listopad 1991 a scházelo málo, abych se poprvé v Rusku dopustil úplatku.

Žena za pultem - šlo o velkou státní cestovní kancelář sovětského typu - ani nezvedla oči od časopisu. Přesto se jí podařilo dát mi - pohybem hlavy s příšerně naondulovanými vlasy - najevo, že je ochotna mne vyslechnout.

Následující moment jsem si během čekání ve frontě pečlivě cvičil. Světáckým pohybem, jako ve filmech s Jamesem Bondem, nenápadně šoupnu přes pult tehdy drahou a nedostatkovou kávu. Žena téměř nezřetelně souhlasně kývne a pak prohlásí: "Nóó, jedno volné místo v letadle do Kyjeva by ještě bylo".

Úplatkářství je ale umění. Když příslušný okamžik skutečně nastal, rozpačitě jsem zamumlal cosi o Kyjevě a pak jí balíčkem nemleté kávy shodil časopis na podlahu. Žena zvedla oči - ten den zřejmě poprvé. Pak si prohlédla balíček, vložila jej nenápadně do šuplíku, a zdvořile se mě zeptala, kam chci jet. Můj úplatkářský den začal.

Úplatek je nutnost

Tehdy se zdálo, že na úplatek čekají všichni - číšník, policista ... prostě jakýkoli úředník. Kdo by jim to také vyčítal? Oficiální ekonomika nefungovala. Platy stály za nic. Úplatkářství drželo nad vodou rozpadající se ekonomiku sovětského státu, aby se nezhroutila úplně.

Jednou za měsíc jsem chodíval na Ministerstvo zahraničních věcí, abych předal lahev skotské muži, který měl rozhodnout, zda budu moci zůstat v zemi. Samozřejmě to nebyl úplatek - ale dárek. Ale i tak plnil svůj účel.

Za ta léta jsem se dokonce naučil rozlišovat kdy, jak a kolik mám dávat. Byla to skoro věda. Špatný přístup vedl k tomu, že se člověk vracel s prázdnýma rukama. Nesprávná částka mohla celou situaci ještě zhoršit.

Pokud se týká dopravních policistů, tam jde o regulérní smlouvání. Hrozí, že Vám zabaví auto kvůli špinavé poznávací značce. Opáčíte, že se zcela jistě najde jiné řešení. Uvedete částku. Policisté jinou. Máte-li štěstí, sejdete se na půl cesty.

S vojáky je to snažší. Několik cigaret vás dostane přes většinu kontrolních stanovišť v Čečensku, balíček vám umožní proniknout na uzavřenou vojenskou základnu. V těchto situacích je úplatek prostě něco, co musíte udělat. Kdybyste křičel, nedostanete se nikam. Ani vám nepomůže, když vyvoláte skandál. A navíc - dávat úplatek může být velice zábavné.

Nikdy nezapomenu na svůj první dolarový úplatek, který jsem dal číšníkovi v sovětské restauraci. Když tenká bankovka vklouzla do jeho dlaně, najednou si vzpomněl, že mají za a - otevřeno a za b - volná místa. Ale moje malé obchůdky byly jen špičkou mnohem většího a ošklivějšího ledovce.

Nezničitelné úplatkář

Dnešní úplatkářství už není to, co Rusko udržuje v chodu. Doslova - a do písmene - mu dělá čáru přes rozpočet. Vezměme například vedoucího celnice v jednom velkém ruském přístavu. Dozvěděl jsem se od jednoho kamaráda - jehož informace považuji za věrohodné - že tento úředník bere v přepočtu třicet tisíc liber úplatků měsíčně. A jde přitom o úředníka místní úrovně. A tak se není co divit, že je Rusko tak neskutečně drahou zemí.

Úplatkářství někdy napomáhají dokonce i zákony. Potkal jsem spoustu podnikatelů, kteří tvrdili, že se musí snažit podmazat daňového úředníka, protože kdyby museli platit všechny povinné daně, jejich firma by zkrachovala.

Abych byl ale zcela upřímný, i zde se věci mění. Ne vždy k lepšímu. Ale občas ano. Už nemusím brát do cestovní kanceláře kávu. Nebo uplácet číšníka, abych dostal místo v restauraci. Je to divné, ale docela mi to všechno schází. A tak je nejvyšší čas, abych Rusko opustil.