Jak se prolíbat do Bílého domu

Oválná pracovna prezidenta v Bílém domě - sen obou kandidátů

Sobota 2. září 2000


Připravil Václav Větvička

Ve Spojených státech se blíží prezidentské volby. A tak zatímco George Bush mladší za republikány, a demokratický kandidát - a nynější viceprezident - Al Gore diskutují na televizních obrazovkách a se svými potenciálními voliči o daních, úrovni vzdělání nebo o stavu amerických ozbrojených sil, americký občan - či v tomto případě spíše - občanka - se rozhoduje často podle jiných kritérií.

Náš spolupracovník ve Spojených státech, Václav Větvička, který sledoval sjezdy obou politických stran, nazval svůj příspěvek k tomuto tématu příznačně: Jak se prolíbat se do Bílého domu.

Když se konečně usadil prach zvířený sjezdy obou hlavních amerických politických stran, pyšní se oba kandidáti na prezidentský úřad sice vítězstvím, ve skutečnosti se ale ani jeden z nich nemá čím chlubit.

Nicneříkající projevy a vášnivý polibek

Projevy neřekly nic nového, stranická platforma byly určena v zákulisních jednáních předem, takže vše nebylo ničím jiným nežli show a la Hollywood. Ani sjezd Demokratické strany v Los Angeles nepřišel s ničím převratně novým, pouze Teddyho vlasy ještě více zbělely a služba vlasti senátorovi přinesla dalších pár centimetrů v pase, Jesse mluví ještě o něco chraplavějším hlasem a jeho gesta jsou o něco méně vznešená.

Pro nerozhodnuté voliče jsou tyto postavy tak trochu jako Cher, příjmení není důležité, ale nicméně projevy připomínají včerejší noviny.

Z celého sjezdu demokratů byl nakonec nejzajímavější vášnivý polibek, kterým nynější viceprezident Al Gore přivítal svou ženu Tipper. Těch pár televizních diváků, kteří masochisticky zůstávali u obrazovek, se sázelo, jestli je pořadatelé odtrhnou nebo jestli si Al ženu odvede do zákulisí.

Nejedná se o nějakou případnou nemravnost, která v dnešní prudérní Americe může stát prezidenta úřad, ba naopak. Dlouhý a vášnivý polibek, kterým prkenný Al překvapil Ameriku, se může stát překvapivým koštětem, které mu umete cestu k vytouženému cíli stát se nejmocnějším mužem naší planety. Každý kandidát již delší dobu dobře ví, že volby rozhodnou ženy.

V minulých volbách to byly maminy, které vozí své děti na americký fotbal, tentokrát byl na tom se svým všudypřítomným úsměškem u důležitější poloviny amerických voličů lépe George Bush junior. Ale jen do oné slavné pusy, která otřásla světem americké politiky.

Američanky očividně považují minutový polibek před nadšenými kamerami za důkaz upřímnosti, Al je pro ně najednou muž stojící za svou rodinou. Šestnácti procentní náskok George Juniora se do druhého dne vypařil, mezi voličkami dnes Al vede o neuvěřitelných 30 procent.

Pokud Al vyhraje, jak budou reagovat kandidáti v příštích volbách? Půjdou ještě o kousek dál? Možná, že by stálo za to stanovit pro příští kandidáty nějaké přesné předpisy určující, jak na obrazovce líbat.

Když mohou učitelé studentkám přeměřovat délku minisukní, organizátoři stranických sjezdů by mohli přeměřovat minimální vzdálenost, na kterou se kandidáti mohou svým manželkám přiblížit.

Bushova faux pas

George Junior zatím dění přihlíží s pohledem jelena přistiženého světly projíždějícího automobilu. Přirovnávání k postavě někdejšího viceprezidenta Dana Quayla mu, pravda, příliš nepomáhá, příklady, kdy si pletl Slovensko se Slovinskem nebo kdy přiznal, že nemá tušení kde leží Kosovo, mu na popularitě nepřidávají.

Internet je plný stránek, shromažďujících podobné výroky a Republikánům nedává spát vzpomínka na to, že Bushovi staršímu kdysi zlomilo vaz to, že si nenechal vymluvit volbu Quayla za viceprezidenta.

Ano, Bush junior nedokáže souvisle promluvit bez pravopisné chyby ani v případě, kdy čte projev napsaný někým jiným. A co má být, copak Američané touží mít v Bílém domě vzdělaného muže?

Co voliče opravdu zajímá?

V posledních týdnech se do popředí zájmu politických komentátorů překvapivě dostala otázka politiky a náboženství.

Zatímco političtí analytici spotřebovávají tuny papíru a hodiny televizního času úvahami o tom, jestli by George Junior měl na veřejnosti listovat biblí více nebo méně či o tom, jestli by Joe Lieberman měl svoji židovskou víru propagovat nebo spíše o ní decentně mlčet, americký volič se celkem pochopitelně zajímá spíše o to, zda pneumatiky na jeho Exploreru vydrží do chvíle, kdy mu je Firestone laskavě vymění, nebo jestli ho jeho plechový miláček zabije dříve nežli v listopadu stačí strčit hlas do volební urny.

Ať už americký prezident umí líbat nebo neumí, při poslední cestě letadlem, kdy mé kufry putovaly do Kuala Lumpuru, zatímco moje maličkost cestovala do Kentucky, mne napadla kacířská myšlenka.

Co kdyby Al a George Junior někdy zkusili cestovat letadlem s prostým lidem, třeba by si ve chvíli, kdy by pocítili rozkoše dnešního cestování, rozmysleli vykřikovat cosi o soucitném Republikánu a konečně něco udělali pro běžného občana.

Možná, že by pro dnešní Ameriku bylo lepší, kdyby se oba kandidáté přestali dohadovat o daních, úrovni vzdělání nebo o stavu ozbrojených sil a místo toho by našli způsob, jak zaručit, že se spolehlivě dostanu z Atlanty do Denveru, aniž bych přitom musel navštívit letiště v Chicagu, Oklahomě a St. Louis.

Kdo tohle dokáže, může se do Bílého domu nastěhovat již v říjnu. Nápor voličů chtivých takových kandidátů by předčil vše, co americké volební místnosti dosud zažily.