Sobota 19. srpna 2000

Připravil George Švehla

Austrálie, jako nejstarší kontinent na světě, má svoje zvláštnosti a zázraky. Dokonce i místní strašidla, jako je starý hrad. Není to jen kontinent nejsušší a nejplacatější, ale i kontinent plný unikátní a pro oči Evropana exotickou flórou a faunou.

Posledních 12 měsíců - oproti dobrému zvyku sucha a horka - na australské pouště vydatně pršelo. Vyschlá koryta řek a potoků se postupně zaplnila, pak nestačila a voda se rozlila do nedozírných planin. Minimální spád terénu způsobil takové záplavy, že v době maxima bylo pod vodou území, na které by se vešla Česká republika patnáckrát. Všechna tato voda pak začala pozvolna odtékat směrem na jih, kam se velká část Austrálie velmi pozvolna svažuje. Tak se postupně doplnily zásobárny podzemní vody, které jsou také jedním z australských zázraků.

Pod velkou částí australské pevniny je jakési podzemní moře. Vrstva, kde se voda nachází se jmenuje aquafier. Zde voda prosakuje horninami, rozpouští a louhuje minerály po několik set let, aby pak, o pár tisíc kilometrů dál, vystoupila z hlubin blíže k povrchu, kde byla lidmi navrtána ve formě artézských studní, ze kterých pak prýští obvykle horká a minerály nabitá voda. Na praní a k pití nic moc, připomíná kdejakou minerálku s hořkoslanou pachutí, ale v poušti, kde jinak není vody ani kapka, je to elixír života.

Nespoutaná příroda

Bílý muž, jak už je zvykem, tento podzemní vodní zdroj patřičně zneužil, místy i k zavlažování, a tak se mu podařilo z úrodné půdy vytvořit solnou poušť, kde nic nechce růst a zásoby podzemní vody snížit natolik, že hodně artézských studní přestalo samovolně vytékat a vodu je nutno čerpat. Takže záplavy minulého léta jsou odpovědí přírody, která si vlastně doplňuje zásoby vody, pokud ovšem nebudeme brát vážně teorie meteorologů o La Nině, co to prý všechno zavinila.

Protože bílý muž si myslí, že poručí přírodě, tak i v Austrálii začal ambiciózní programy. Na východním pobřeží Austrálie se mu podařilo obrátit toky řek. Netečou, jak tekly po věky, krátkou cestou do moře, ale na západ do suchého vnitrozemí, kde se díky této vodě rozvinulo zemědělství. Je přece čím zavlažovat! A tak v okolí řek Lachlan, Murrumbidgee a hlavně Murray jsou rozsáhlé zemědělské oblasti. Nejsou však bez problémů.

Za zhruba padesát let vydatného zavlažování pouštní půdy, která má špatné odvodnění, vystoupila spodní voda, nabitá minerály a hlavně solí k povrchu, a změnila úrodnou půdu v solné pláně. Takže farmáři, jako třeba Alex Gibson, ze svých tisíci hektarových farem ztrácejí ročně desítky hektarů orné půdy solné poušti.

Jen v nejmenším australském státě, ve Victorii, podlehlo takto soli přes 250 000 hektarů orné půdy. Toto však není problém specificky australský. Kdekoliv se bílý muž rozhodl zavlažit poušť, tak tam bojuje se solí v půdě. Ať už to je v okolí Aralského jezera a nebo v Kalifornii. Takže bude asi vhodnější, když necháme přírodu aby nás překvapovala svými zázraky.

A tak nám srážková voda za několik měsíců dotekla ze severozápadního Queenslandu do Jižní Austrálie, kde jsou známá solná "jezera", jinak ovšem nedozírné solné pláně, tak vhodné k překonávání rychlostních rekordů automobilů a motocyklů. Tyto oslnivě bílé solné pláně mají také svoje kouzla, včetně fatamorgány. Za tu dobu, co je v Austrálii bílý muž, byla však vodou naplněna jen několikrát. V průměru třikrát za sto let.

My jsme svědky už druhého naplnění. Buď už jsme zde moc dlouho, a staří pamětníci, a nebo jaksi více prší. První naplnění se odehrálo v první polovině sedmdesátých let a to druhé probíhá právě nyní. Zázrak přírody.

Vyprahlá a rozpukaná pouštní půda a solný povrch "jezer" je zaplaven přívaly vody ze severu. Jezerní voda je zpočátku velice slaná, avšak se stále přitékající vodou její salinita klesá a tak se voda stává vhodnou k životu. Není to jen sem tam nějaké to vodní zvířátko a nebo snad i rybička. Život tu exploduje ve veškeré své síle a záhadné nádheře. Poušť rozkvete a hýří neuvěřitelnými barvami. Semena, co desítky a některá i stovky let čekala na vláhu vypučí a splní takto svůj úkol o zachování druhu.

Solná jezera plná života

V ohromných jezerech, jejichž společná rozloha je kolem 50 000 čtverečních km, v řekách a tůních, jsou najednou miliony ryb, žab a jiných vodních živočichů. K jezeru Eyre, které je svojí rozlohou 10 000 km čtverečních z těchto jezer největší, a i k těm ostatním, se z tisícikilometrových vzdáleností slétnou vodní ptáci, kteří o tom dostanou zprávu. Jak, to je námětem pátrání a dohadů vědátorů.

Břehy a ostrůvky těchto jezer jsou přeptákována hnízdícími rodinami milionů racků a hlavně pelikánů. V jezerech je tolik ryb, že tyto ptačí rodinky mají jistotu, že svoje potomky bez velké práce uživí a vyvedou z hnízda. Zde pelikáni ryby neloví, avšak sklízejí. Jak plavou, tak otevřou svůj veliký zoban, do jehož vaku se nahrnou desítky ryb. Pak už jde jen o to dopravit tento těžký náklad mláďatům, co jsou stále při chuti a rostou jako z vody. Vlastně ne tak doslova. Rostou z ryb, co z té vody pošly.

Takže jezera budou jezera ještě po několik měsíců, než přijde léto a voda se vypaří a vsákne. Ptáci odtáhnou zpět k mořskému pobřeží a nad solnými pláněmi bude opět, v tetelícím horkém vzduchu, vidět fatamorgánu.