| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Sobota 19. srpna 2000 Fariza mi nechtěla prozradit své příjmení, byla příliš vystrašená. Okamžik, když se dozvěděla o výbuchu bomby, však pevně uvízl v její paměti. Její myslí probíhaly nejrůznější emoce - hrůza z výbuchu, soucit s oběťmi a nejistota hraničíčí s panikou, když pomyslela na ponížení, které ji nyní čeká.
"Jaký důkaz?", byl dotazován. Těžko hovořit o nějakém důkazu. Jde o pouhá svědectví některých obětí, které tvrdily, že viděly krátce před výbuchem v podchodu dva muže tmavé pleti, jak pokládají na zem nějakou tašku. Podezřelí Čečenci Policie nezůstala pozadu. Byli to téměř jistě Čečenci. A policie hned také oznámila, že zadržela dva podezřelé - jednoho Čečence a jednoho Dagestánce. Oba mají tmavou pleť a jsou muslimové. Ministr vnitra Vladimír Rušajlo ucítil příležitost - muži jsou islámští radikálové. Jaký další důkaz ještě potřebujete? Už za pár hodin však úřady potichu připustily, že ani jeden z podezřelých nemá s explozí co do činění. Prezident Vladimír Putin se pokusil tuto vlnu zmírnit a varoval před honem na čarodějnice kvůli národnosti. "Terorismus", řekl Putin, "nemá žádnou národnost". Fariza se ztrápeně pousmála, když slyšela o Putinově výroku. "Jen nás rozesměje, když o nás politici mluví v dobrém", říká. " Moc dobře víme, že pouze využívají situaci ke svému prospěchu". Čečenská nedůvěra Čečenci mají k nedůvěře dobré důvody. Loni v září po pumových atentátech, které v Moskvě doslova srovnaly se zemí několik obytných domů, to byl právě tehdejší premiér Vladimír Putin, kdo rozdmýchával národnostní nesnášenlivost. Tehdy potřeboval záminku k zahájení ruského útoku na Čečensko. Uplynul téměř rok a stále se neobjevil ani jeden jediný důkaz o tom, že pumové atentáty na obytné domy opravdu spáchali Čečenci. Byl to také Putin, kdo zahájil operaci Vichr. Šlo o policejní akci, která odstartovala jakousi "lovnou sezónu" na osoby patřící k národnostním menšinám z Kavkazu. Rusové o nich často hovoří jako o černoších. Jde o Čečence, Ázerbajdžánce, Armény nebo Gruzínce bez rozdílu. Pro moskevskou policii vypadají všichni stejně. Povinné registrace Čečenci se také museli znovu zaregistrovat na policii. Sapijat Murtajevová si toto ponížen dobře pamatuje, a stejně tak strach. Sapijat žija sama na jednom z ponurých moskevských sídlišť. Policie si ji pozvala k výslechu. Vzali jí otisky prstů. Když ji fotografovali, musela si na prsou přidržovat cedulku s číslem. Za dva týdny si ji policisté zavolali znovu a vše musela podstoupit ještě jednou. Moskevská organizace Memorial zabývající se dodržováním lidských práv ve své zprávě tvrdí, že ví o 51 případech, kdy policie Čečencům a dalším osobám pocházejícím z Kavkazu při prohlídkách podstrčila drogy nebo zbraně. Mýty o Čečencích Protičečenská hysterie živí u veřejnosti už tak hluboce zakořeněnou nenávist, která se táhne nejméně dvě stě let. Rodiče vyprávějí dětem o prohnaných čečensckých podvodnících. Maminky stále zpívají ukolébavku, kterou napsal básníck Michail Lermontov. V písni se zpívá o otci, který brání své dítě před vnějšími hrozbami, jako jsou "dábelští Čečenci", kteří plavou k břehu řeky a v rukou už mají připravenu dýku. Na současné situaci je paradoxní ještě jedna skutečnost. Mnoho Čečenců totiž do Moskvy uprchlo před bombami, ruskými bombami, které ničí jejich domy.
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zpět nahoru | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||