Republikánský sjezd bez myšlenky

Sjezd jako show

Sobota 5. srpna 2000

Připravil Václav Větvička

Právě probíhající sjezd Republikánské strany lze snad nejlépe charakterizovat podle úterního vystoupení Philadelphského chlapeckého sboru. Byla to opravdu krásná podívaná, chlapci v červených a modrých sakách přednesli snad nejkrásnější písničku z populárního filmu Lions King, píseň Kruh života. Jedno vlastenecké americké oko nezůstalo suché. Šťouravý pozorovatel si ale potvrdil, že jako asi všechno na tomto stranickém sjezdu, i zde zvítězila režie nad spontánností. Sbor totiž zpíval z playbacku.

Celý sjezd není totiž žádným bojem o prosazení nějakých myšlenek, ono na celém sjezdu vlastně o nic nejde. Bush junior má svou nominaci jistou, na pódium nebude připuštěn nikdo, kdo jej nevychválí do nebe.

Na televizních obrazovkách si můžeme dopřát dokonale narežírovanou show nenechávající nic náhodě, show nabízející dokonale vypočítanou pestrobarevnou směs tolerance, multirasového pochopení, politické korektnosti a všeobjímající lásky.

Show místo politického boje

K porovnání s předáváním Oskarů chybí již jen nějaký ten populární bavič a spoře oděné baletky. Jen zájem veřejnosti je oproti Oskarům neporovnatelně menší, asi proto, že oskarové hvězdné obsazení se zde smrsklo na několik druhořadých zpěváků a několik málo herců.

Samotný Bush se na sjezdu zatím objevuje pouze v dokonale načasovaných přenosech a nadšená audience s bouřlivým potleskem sleduje, jak se Bush se svým volebním štábem postupně blíží městu bratské lásky stylem, který připomíná předvánoční příjezd saní se Santa Clausem.

Místo politického boje jsme svědky čtyřdílné televizní minisérie beze stopy myšlenky, vyplněné směšně oděnými zástupci jednotlivých států, kteří v červenomodrobílých cylindrech z plastiku nadšeně vykřikují a chvílemi nezbedně jásají, to když se na ně od stropu snášejí vlastenecky zabarvené balónky.

Dívejte se doprava, ať jste na pozadí obří vlajky dobře vidět, volají ze zákulisí tiše přepracovaní režizéři. Jednotliví řečníci vyplňují domluvený čas projevy plnými sentimentality, vychvalováním zasloužilých členů strany a vlasteneckými projevy a zdálo by se, že v jednotné republikánské frontě to snad ani nemůže zaskřípat.

Místo opravdových diskuzí zní oslava lidí, kteří se v dresu Republikánů v minulosti zasloužili o posunutí Ameriky tím správným směrem, ať už se jedná o hrdinu operace Pouštní bouře generála Schwarzkopfa nebo o bojovníka proti komunismu bývalého prezidenta Reagana.

Bůh ochraňuj Ameriku

Show je to opravdu dokonalá, od devítileté Olivie zpívající americkou hymnu přes projev prvního sestřeleného pilota nad Vietnamem, poděkování veteránům až po vystoupení prapravnuka bývalého prezidenta Theodora Roosevelta.

Stranická platforma je dohodnuta předem a v jejích 88 stránkách si může doslova každý Američan najít něco, co ho potěší, od práva držet zbraň přes boží milost být nejprogresivnějším národem na zeměkouli až po posílenou armádu. Přidejme několikanásobné Bůh ochraňuj Ameriku, patřičné zamávání stovkami amerických vlajek a pořádný patriot musí být okouzlen.

Zákulisní boje o právo na potrat či o občanských právech menšin jsou zastrčeny do pozadí. Je až smutné pozorovat poraženého kandidáta Johna McCaina, který ještě nedávno nemohl Bushovi přijít na jméno, jak ho najednou z celého srdce vychvaluje a ještě tomu říká, že je to ta nejlepší služba Americe, s kterou může přijít. To, co nám dnes Republikáni představují jako politiku příštího desetiletí je brilantní strategie nabízející Američanům krásně zabalený balíček slibů.

Obal důležitější než obsah

Republikáni očividně doufají, že pokud bude obal a stuha opravdu krásná, balíček až do vánoc nikdo nerozbalí. Podrobnější pohled, který se přenese přes zajímavě znějící oxymoron soucitný republikán, objeví program snažící se na jedné straně nabídnout chudým Američanům několik desítek miliónů na nejrůznější sociální programy, a na druhé straně potěšit bohaté Američany stovkami miliard daňových výhod, z nichž většina potěší pouze nejmovitější 4 procenta.

Nemusíme žít v žádných iluzích o tom, že na dokonalé režijní zpracování sjezdu mají nějaký patent pouze Republikáni, za čtrnáct dnů se dočkáme doslova a do písmene stejně dokonalé a stejně tříbarevné show z Kalifornie, pouze rétorika řečníků bude o něco více zaměřená na občanská práva, na sociální otázky a místo o soucitu s méně šťastnými spoluobčany se bude hovořit o jejich právu na sdílení společného blahobytu.

Je to asi záležitost pro dnešní Ameriku typická, konzumní společnost přivyklá krátkým bonmotům a trpící notoricky krátkou pamětí se zajímá spíše o lesklý obal nežli o myšlenkový obsah. O nepříjemné věty nikdo nestojí, kdo chce prorazit, musí svůj program obarvit líbivými frázemi, obléci se do americké vlajky a zaujmout krátkými frázemi, které si bude obyčejný Američan schopen zapamatovat.