Co čeká spojence ČSSD

Adam Drda

Sociální demokracie získala ve volbách roku 2002 vítězství, o jakém se jí asi ani nesnilo. Ať už totiž sestaví vládu s kýmkoli, její partner na ní bude vždycky beze zbytku závislý, zatímco ČSSD si může celé následující čtyři roky poměrně libovolně vybírat, od koho chce v té které otázce dostat podporu.

	Pokud Koalice dokáže nepokračovat v dosavadním rozpadu, stane se vládním partnerem sociálních demokratů, ale bude jim taky vydána napospas. Prosadí jen ty programové podmínky, které konvenují Špidlovi.

Vladimír Špidla i ostatní členové vedení ČSSD dnes preferují spojenectví s Koalicí lidovců a unionistů. Jak by tedy taková vláda vypadala?

Pokud Koalice dokáže nepokračovat v dosavadním rozpadu, stane se vládním partnerem sociálních demokratů, ale bude jim taky vydána napospas. Prosadí jen ty programové podmínky, které konvenují Špidlovi. Jedinou její odměnou bude pár ministerských křesel, zejména pro lidovce, z čehož vyplyne popularita a dokonalá znalost toho, co se ve vládě děje, ale zároveň nemožnost ČSSD v kabinetu přehlasovat a ovlivnit tak jeho rozhodnutí.

Vláda bude mít ve sněmovně křehkou většinu jednoho hlasu, za optimistického předpokladu, že se nezávislí poslanci Táňa Fischerová a Svatopluk Karásek zachovají vždycky disciplinovaně. Koalice přitom prakticky nemůže prosazovat své požadavky nějakým nátlakem, nemůže ve vládě říci: "Když nám neustoupíte v bodě A, nepodpoříme vás ve sněmovně v bodě B".

Pokud by to udělala, ČSSD začne hledat podporu u ODS nebo u komunistů, s nimiž se často shodne nejen na zákonech, vztahujích se třeba k církvím či k totalitní minulosti, ale i k sociálním dávkám či otázkám zdravotnictví a školství. Případná pohrůžka odchodem z vlády by Koalici taky neprospěla, protože by ji sociální demokraté mohli, byť asi neradi, vyměnit za ODS, nebo - a to je pravděpodopnější - by zůstali menšinovou vládou, jež by buď hledala podporu ad hoc, nebo by se opřela o komunisty.

Pravice, respektive to, co za ní bývá v Česku označováno, nedá dohromady většinu, takže z liberálních či dokonce konzervativních pozic vládě nebude schopna čelit.

Jestliže se kabinet ČSSD a Koalice opravdu vytvoří, bude nesmírně záležet na koaliční smlouvě. Zachová-li se Vladimír Špidla velkoryse a nabídne partnerům víc křesel, než by si podle volebních výsledků zasloužili, může si je nadlouho zavázat.

	Pokud by se Koalice rozpadla, nebo vznášela příliš velké požadavky, mohlo by se dnešní izolované postavení ODS navzdory všem antipatiím mezi Václavem Klausem a Vladimírem Špidlou ještě změnit.

Ale je tu i další důvod, proč by měl být předseda ČSSD ke Koalici pozorný: získá v ní vcelku oddaného spojence, kdežto komunisté, které rasantně a zřejmě upřímně označuje za nepřijatelnou nedemokratickou partaj, by za přímou podporu vlády asi vyžadovali rozsáhlejší ústupky.

Vláda ČSSD s ODS nebo nějaká nová varianta "opoziční smlouvy" připadá zatím v úvahu jako krajní, nicméně možné řešení: ani jedné ze stran se sice do takového kroku nechce, ale pokud by se například Koalice rozpadla, nebo vznášela příliš velké požadavky, mohlo by se dnešní izolované postavení ODS navzdory všem antipatiím mezi Václavem Klausem a Vladimírem Špidlou ještě změnit.

Občanské demokraty navíc zdá se čekají, nebo by měly čekat velké změny, jak personální, tak v politické orientaci: mohli by se kupříkladu vzdát protievropské rétoriky, která ČSSD zásadně vadí a která ODS nepřinesla žádný zisk.

Klíčovým datem pro českou politiku je den vstupu do Evropské unie. Do té doby je nutné udržet stabilní vládu, do té doby je potřeba, aby komunisté zůstali bez sebemenšího vlivu. Vladimír Špidla už několikrát potvrdil, že si je takové věci dobře vědom.

Všechno zatím nasvědčuje tomu, že si ji uvědomuje i Koalice, stačí si vzpomenout, že významní představitelé Unie svobody označovali ještě před několika týdny členství v unii za tak jasnou prioritu, že kvůli ní změní staré názory a jsou ochotni s ČSSD spolupracovat.