Hodina mezi sněmovnou a senátem - svazky StB

Adam Drda

Když poslanecká sněmovna nedávno potřetí schválila zákon, který by měl konečně zpřístupnit dokumenty československých totalitních organizací - a zejména svazky Státní bezpečnosti -, zdálo se, že je v podstatě rozhodnuto.

Zákon sice musí schválit druhá parlamentní komora, ale ta ho sama na popud členů ODS navrhla, šlo o tzv. senátní iniciativu. Myšlenka, že by titíž lidé, kteří se rozhodli svazky otevřít, najednou své úsilí ohrozili či dokonce zhatili, se ještě před měsícem jevila jako absurdní.

Teď se však proměnila v reálnou možnost: poslanci totiž zákon v některých ohledech předělali a někteří senátoři, hlavně lidovci, uvažují, že by ho vrátili do sněmovny s pozměňovacími návrhy. Vadí jim především následující body. Především by zákon o otevření svazků StB - budeme-li mu říkat názvem, který se už v médiích ujal - měl podle nich vstoupit v platnost až po červnových volbách, aby nové informace nevedly ke skandalizaci stran.

Lidovecký senátor Jaroslav Šula říká: "Já bych si rozhodně přál, aby volby nebyly o svazcích StB, ale o programech" . Je to trochu překvapující: informací z komunistických dokumentů se přece musejí bát jen ti politici, kteří v nějakém ohledu nemají čisté svědomí, kteří se za minulého režimu zapletli a během dvanácti let to nepřiznali.

A navíc: volič se přece nerozhoduje jen pro program, ale vybírá si stranu také podle věrohodnosti kandidátů - mělo by se mu tedy v největší možné míře umožnit, aby si tu věrohodnost ověřil. Proč ne teď, ale až za čtyři roky?

Další námitka se týká zveřejnění archivů Národní fronty, do níž patřila i lidová strana: zákon prošel sněmovnou jen proto, že si poslanci za KDU-ČSL vymínili, že o Národní frontě v něm nebude ani zmínka, což se senátorům z jiných stran nelíbí.

Lidovci tvrdí, že ze své minulosti nechtějí nic utajovat, protože jejich vlastní archivy jsou už dávno otevřené. Proč se potom národně-frontovních materiálů bojí, ví Bůh. Již zmíněný senátor Šula také říká, že by chtěl otevřít archivy některých organizací, s nimiž se dosud nepočítá, například československého či socialistického svazu mládeže. To se ovšem dá vyřešit později, vcelku drobnou novelou.

Podle zákona by o zveřejnění některých problematických dokumentů, například těch, kde by odtajnění mohlo ohrozit bezpečnost státu, měla rozhodovat zvláštní komise. Senát jako iniciátor zákona navrhuje, aby se skládala ze senátorů. Sněmovna složení komise změnila - měli by v ní zasednout... jak jinak, poslanci.

Někteří senátoři jsou proto dotčeni a změnu odmítají. Rivalita mezi parlamentními komorami je tradiční a téměř úsměvná, bylo by nicméně tristní pozorovat, jak se kvůli ní důležitý zákon řítí do propasti. Z hlediska účelu, to jest otevření svazků, je složení komise naprosto lhostejné. Kdyby senátoři zákon do sněmovny skutečně vrátili, nestačila by tam k "přehlasování" pouhá většina přítomných poslanců, ale byla by potřebná většina z celkového počtu, která je, jak známo velmi křehká a dává se dohromady obtížně.

Senát tedy bude stát před jasnou volbou: má smysl riskovat dosažení významné změny kvůli drobnostem? Je právě tohle případ, kdy stojí za to ohrozit celek kvůli detailu?

Dodejme, že zákon musí i po kladném výroku Senátu podepsat prezident, který se netají tím, že otevření svazků StB není nakloněn. Pokud podepsat odmítne, sněmovna se stejně nevyhne dalšímu hlasování - tak proč ten problém zbytečně zdvojovat.