S novelou trestního zákona, která zařadila držení drog mezi trestné činy, se v Česku pojila očekávání pozitivní i negativní, většinou však veliká. Odpůrci ji vykreslovali jako krok k policejnímu státu, který fakticky umožní kriminalizaci větší části české mládeže - především té méně konformní. Ti, kdo přijetí novely prosazovali, ji popisovali jako zásadní změnu, která přispěje k výraznému ústupu drog z ulic českých měst. Alternativu pro sebe neúspěšnou popisovaly obě strany způsobem značně apokalyptickým - ve všech těchto scénářích hrál klíčovou úlohu chmurný úděl nastupujících generací.
Novela byla nakonec přijata a po skoro dvou letech vyšlo najevo, že se neveselé předpovědi nenaplnily. Jakkoli došlo k několika výstřelkům, policie nepořádá hony na všechny puberťáky, kteří umějí hláskovat slovo marihuana. Jenomže nová právní úprava nepřinesla ani nějaký výrazný pozitivní efekt. Situace je po jejím přijetí zhruba stejná jako před ním - tedy špatná. Přepjatá stanoviska tehdejších debatérů se v novém světle mohou jevit jako hodně špatný odhad ve stylu přání otcem myšlenky, pokrytectví nebo projev naivního spoléhání se na snadná ale iluzorní řešení - ať už se jmenují "válka proti drogám," nebo "legalizace".
Vládní komise přichází s návrhem, podle nějž by měl stát k drogám přistupovat způsobem, řekněme strukturovanějším. Priority v boji s drogami stejně jako výše trestů za obchod s nimi by měly vycházet z toho, jak je která droga společensky a zdravotně nebezpečná. Podle ní by drogy měly být rozděleny do odpovídajících skupin.
Stát, zdá se, po letech dospěl k pohledu, který alespoň na papíře působí rozumně. Škoda je jen těch let, promarněných někdy zavíráním očí, jindy nepříliš produktivními debatami. Jistě, vpád drog do české společnosti v devadesátých letech byl velice silný a pro většinu lidí nečekaný. Navíc to byla společnost zahlcená novými vjemy a požadavky a na drogy reagovala spíš pudově - někdo jako na pubertální atribut svobody a výjimečnosti, jiný jako na monstrum neurčitých obrysů, ale o to hrozivější.
Snad už česká společnost i její instituce pomalu dospívají k tomu, že pro ně drogy jsou jaksi všední. Všední asi jako rakovina - nemoc hrozná, ale také dobře popsaná a do jisté míry léčitelná. Ne strašidlo, jež je možné zahnat zaříkáváním, nebo se s ním třeba skamarádit.
