Čtvrtek 8. listopadu 2001

předcházející

Sousedská nevraživost

Daniel Kaiser

Kdyby člověk bral vážně všechno, co zazní na vídeňské politické scéně, mohl by nabýt dojmu, že Praha má v Rakousku větší vliv než celá Evropská unie dohromady. To, co před necelými dvěma lety nedokázaly sankce uvalené na Rakousko zbytkem unie, jako by teď měla na dosah Česká republika - totiž rozpad vídeňské vlády lidovců a nacionalistických Svobodných.

Stačilo málo - v úterý rakouský ministr životního prostředí, lidovec Wilhelm Molterer, s několikaletým zpožděním konstatoval samozřejmost, že Češi mají právo na provoz jaderné elektrárny Temelín, a místopředseda Svobodných Hubert Gorbach už včera nahlas uvažoval, že jeho strana může odejít z vlády a přivést ji tak k pádu. "Skutečností je," pravil Gorbach, "že právo vetovat vstup ČR do EU máme, a tento trumf musíme také konečně dát jasně najevo."

Nic takového se ve skutečnosti samozřejmě nechystá. Lidovci, distingovanější půlka koalice, český vstup určitě vetovat nebudou. A Svobodní jsou možná radikální hlavně proto, že jednání s Čechy nemusejí vést oni sami. K mocenským pákám, které by se teoreticky daly nasadit proti jihočeské elektrárně, tedy do kancléřského úřadu a do ministerstva zahraničí, mají s ohledem na spřátelenou cizinu zapovězený přístup. Ale už to, že politik vládní strany vůbec nahlas zauvažuje, že by nějakému nováčkovi mohl vetovat vstup, nemá v dnešní Evropské unii obdoby.

Gorbachova hrozba vetem je tak především zprávou o stavu česko-rakouských vztahů. Není snadné představit si, že by se ve Vídni takhle mluvilo s jiným postkomunistickým sousedem. Jaderné elektrárny, všechny starší a zastaralejší než Temelín, fungují v Maďarsku, ve Slovinsku i na Slovensku. Žádná z nich ale nezaměstnávala rakouskou politiku a diplomacii tolik jako elektrárna v jižních Čechách.

Česká vláda udělala v zacházení s Rakušany pár chyb. Premiér Zeman například loni několik týdnů ignoroval dopis, kterým ho jeho rakouský kolega Schüssel žádal o schůzku, a hlavně - ještě předtím se Zemanův kabinet přidal k nepromyšleným protirakouským sankcím. Jenže do dokonalosti měl vztah Prahy a Vídně daleko už dávno před nástupem Miloše Zemana.

S krátkou výjimkou polistopadového zájmu vanul po celá devadesátá léta z Vídně chlad. Vídeň spíš brzdila než urychlovala přibližování Prahy k unii. Lidovecko-nacionalistická koalice si ve svém programovém prohlášení předsevzala donutit Prahu, aby zrušila Benešovy dekrety - to byl cíl, jaký vláda Německa, kde po válce skončilo třicetkrát víc českých Němců než v Rakousku, nikdy nevyslovila.

Ve Vídni se zahraniční politika tradičně ocitá ve vleku té domácí, která zase hodně dá na obecné nálady. Čechy s Rakušany pojí tisíce krevních svazků, přesto je ale jakousi historickou setrvačností mnoho jejich jižních příbuzných vnímá jako národ zedníků a služek. Prakticky od převratu se v žebříčcích obliby sousedů spolehlivě umisťovali na konci.

Zato Češi ještě pár let po převratu milovali Rakušany neopětovanou láskou. Bylo jim na nich sympatické, že byli bohatí jako Němci a nebyli to Němci. Dnes je všechno jinak. Češi mají kdysi obávané Němce radši než kdysi milované Rakušany. Té mentální proměně hodně pomohla i rakouská zahraniční politika. Ne že by dnes v Praze čekala ministryni Ferrero-Waldnerovou zrovna horká půda. K bezstarostnému setkání příbuzných to ale bude mít hodně daleko.