Úterý 4. září 2001

předcházející

Kdo zradil českou společnost ?

Ondřej Štindl

Těžko odhadnout, zda obvinění z vlastizrady přinese pánům Jakešovi a Lenártovi v nadcházejících týdnech neklidnější spaní. Ta situace pro ně není nikterak nová - poprvé ji zažili před šesti lety.

Příběh snahy o potrestání těch, kdo se v srpnu 1968 provinili spoluprací s okupační mocí, zapadá do celkově smutného obrazu českého vyrovnávání se s minulostí. O něm měl každý během těch vlekoucích se a v tomto směru většinou neproduktivních let příležitost říci své. Takových příležitostí jistě v budoucnu nastane víc, soustřeďme se dnes na jiné související téma.

Ani poslední vývoj samozřejmě nezaručuje, že údajní vlastizrádci Josef Lenárt a Miloš Jakeš jednou skutečně stanou před soudem. Pokud by k tomu ale jednou došlo, mohla by to být příležitost rekapitulovat dobu sovětské okupace a bezprostředně následujících měsíců a uvidět v ní čas zrady - mnohonásobné a mnohostranné.

Zradili, samozřejmě, okupanti. Zpronevěřili se trestuhodně a často i směšně naivním iluzím některých stoupenců "tábora socialismu", kteří v Československu po zkušenosti padesátých let zbyli.

Samozřejmě zradili i jejich zdejší spojenci. V případě oné dělnicko-rolnické vlády, jejíž přípravy se Jakeš a Lenárt měli účastnit. To ovšem byla zrada dosti zvrtaná - ten kabinet nikdy nevznikl a jeho organizátoři prokázali asi podobný stupeň schopností a odhodlání jako vůdcové nezdařeného puče v Sovětském svazu o čtyřiadvacet let později.

Jako by tak předjímali rozlet a ducha let normalizace, během nichž někdejší vysoce postavení spiklenci vystoupili na místa ještě vyšší až nejvyšší. Uskutečnit jistý typ hanebnosti zřejmě vyžaduje i trochu odvahy, jež v řadách samozvaných zástupců dělníků a rolníků zjevně chyběla.

Za zradu, i když ne ve smyslu kriminálním, se ovšem dá označit i postup části reformního vedení KSČ. Někteří z těch, k nimž značná část společnosti vzhlížela jako k vůdcům, v letech 1968-69 dokázali přistoupit prakticky na cokoliv, aby se udrželi na rozhodujících místech.

Jejich výmluvy na snahu zachránit něco z reforem, které již byly neodvratně zničeny stejně neodvratně jako kariéry jejich vůdců, celé věci dodávají jen přídech tragikomické absurdity. Vedena příkladem těch, k nimž vzhlížela, rezignovala většina lidí na další politickou angažovanost a stáhla se do soukromí a po dobu dvaceti let se díky tomu v zemi neudálo zas až tak moc. Tak mnohá zrada nebo alespoň selhání svádí k paušálním soudům.

Často zaznívá, že Čechům nepřísluší soudit minulost, prý tak či onak "kolaborovali skoro všichni". Je to takový pohodlný postoj - vyznívá trochu ušlechtile a mravně, je v něm i jistá příměs módního sebemrskačství. Smysl ale má spíš ten obtížnější způsob, v němž se není možné spolehnout na snadnou a svůdnou sebeidealizaci ani na víceméně podobné všeobecné očerňování. Jistě společnost, která možná bude soudit třeba pány Jakeše a Lenárta, má k dokonalosti hodně daleko. Nikdo dokonalejší, kdo by se toho mohl zhostit, ale není k mání.