Středa 29. srpna 2001

předcházející

Nekomunikativní vládci

Ondřej Štindl

Byl to docela zvláštní pohled. Špičky české vlády usedly před novináře především proto, aby doložily, že tři roky existence kabinetu byly roky úspěšné, a že se na tom nic nezmění ani v posledních deseti měsících jeho funkčního období. Pokud by ale pozorovatel byl schopen během včerejšího vypočítávání vládních úspěchů stáhnout zvuk a sledovat jen obraz, došel by k názoru, že zmínění ctihodní mužové právě svět informují přinejmenším o tom, že Českou republiku zasáhl asteroid střední velikosti.

Seděli tam víceméně nehybní, zachmuření a poněkud urputní, jako by byli v postavení zajatců proti své vůli držených v nepřátelském prostředí. Zaujavše tuto pozici, pustili se premiér a jeho náměstci do poněkud robotického odříkávání statistických údajů. Jestli jim šlo o to, aby udržení pozornosti od posluchačů vyžadovalo značné a vposledku marné úsilí, podařilo se.

Snad jediný okamžik, kdy tuto dost úmornou show narušil "lidský faktor", nastal, když vystudovaný historik Vladimír Špidla s očividným nadšením ohlásil, že v rámci velkorysého výstavního projektu Střední Evropa kolem roku 1000 bude vystavena i zbroj svatého Václava.

Vedení české vlády tak včera bezděčně potvrdilo pravdivost kritiky, jež na adresu kabinetu čas od času zaznívá, a podle níž český kabinet jaksi nezvládá komunikaci s veřejností. Jistě, komunikací s veřejností se dnes zabývají i lecjací mágové nebo spíš šarlatáni, jejichž doménou není ani tolik komunikace jako spíš manipulace. Pokud tedy někteří členové vlády vůči tomuhle průmyslovému odvětví projevují jistou skepsi, lze k takovému postoji cítit i sympatii.

Nicméně navzdory módnímu agenturnímu newspeaku cosi jako "komunikace s veřejností" existuje a vláda ji nezvládá. Lze v tom vidět součást jednoho širšího úkazu. Miloš Zeman často dává najevo, že za vládu mluví hlavně práce, čímž asi myslí všechny ty věci, které se dají shrnout do zmíněných statistických údajů, jako jsou růst HDP, objem zahraničních investic, počet projednaných kapitol nebo pokles kriminality.

Výkon vlády se ale dá hodnotit i podle subtilnějších kritérií, jež se těžko vyjadřují čísly. Patří mezi ně i schopnost nikoli řídit, ale vést, což ve společnosti svobodných lidí samozřejmě neznamená určovat někomu, jak má vypadat jeho život. Spíš jde o to umět lidi vyzvat na nějakou cestu a přesvědčit je, aby po ní šli. Není potřeba někomu něco vnucovat, stačí, použijeme-li osvědčené pedagogické klišé "jít příkladem".

Vládní představitelé ale často vystupují jako mírně opotřebovaní "ředitelé České republiky", někdy svým jednáním i kopírují pokřivené normy postkomunistické mravnosti. Jako by pro ně veřejnost také představovala jen další položku v souhrnných zprávách, a jednotlivci, ze kterých se ta veřejnost skládá, byli jen zanedbatelná entita hluboko pod hranicí statistické chyby.