Čtvrtek 26. července

předcházející

Kdo se tu diví

Daniel Kaiser

Už týden pracuje v odbavovací hale pražského ruzyňského letiště patnáct imigračních úředníků britské ambasády. Velký poprask, který česko-britská mezivládní dohoda o předmostí na Ruzyni vyvolala, korunovala včera reportáž odvysílaná Českou televizí.

Dva reportéři, on Rom, ona běloška, oba se skrytou kamerou v zádech, vyrukovali na britského úředníka s jednou a tou samou legendou. Jedu do Londýna navštívit kamaráda, peněz mám dost, samozřejmě se vrátím. Běloška odletět mohla, Rom ne.

Britskému velvyslanci Davidu Broucherovi po odvysílání reportáže jistě není co závidět. Výkon diplomatických povinností ho zavedl do trapné situace. Chycen do pasti svých starších výroků nemůže zničehonic začít mluvit jinak.

Dál musí ignorovat prokázanou praxi a tvrdošíjně tvrdit, že barva pleti je jeho podřízeným za ruzyňskou přepážkou ukradená. Čím vícekrát to zopakuje, tím méně lidí mu bude věřit, až se třeba někdy příště vyzná z lásky královny Alžběty k českému lidu.

Celá britská operace s českým posvěcením zavání nepěkným rasismem a oprávněnou kritiku už schytala ze všech možných stran. Protože ale skoro všechno špatné bývá také k něčemu dobré, pokusme se odhalit, jaké poučení může udivenému českému obecenstvu přinést pohled na počínání imigračních úředníků Jejího veličenstva na Ruzyni.

To, co se poslední týden děje na kopečku za Prahou, děje se už třicet let ve všech britských přístavech a na všech britských letištích s mezinárodními linkami. Spojené království se brání přílivu těch cizinců, kteří by pravděpodobně znamenali zátěž pro jeho kasu.

Britská praxe se často sestává z potupného výslechu a z libovůle byrokrata, který vás nemusí pustit do země, i když se třeba jedete jen podívat na Lochnesku. Od způsobů, jaké praktikuje kontinentální zbytek Evropské unie, se ale liší jenom v důrazu.

Všichni ti, kteří v posledních dnech na stránkách českých novin vyzývají div ne k bojkotu Británie, by při troše důslednosti museli po české vládě chtít, aby stáhla přihlášku do Evropské unie. Jednou z neproklamovaných, o to však praktikovanějších pohnutek, na nichž stojí evropská integrace, je nechuť dělit se o svůj blahobyt s přespolními otrhanci.

I mezi masou odmítnutých ze třetího světa, jimž jde "jen" o lepší bydlo, by se našlo pěkných pár nebožáků, kteří se marně pokusili uniknout politickému nebo rasovému útlaku doma. Propagovat bojkot Evropské unie ale žádného českého bojovníka za lidská práva naštěstí nenapadlo.

Britové mají tu smůlu, že si, věrni svému národnímu svérázu, střeží vlastní hranice sami a že je teď proto museli vysunout až za vnější hranici unie. V hlasitém rozčarování z britské přepážky na Ruzyni tak doznívá mnohý sen o ideální Evropě, o Evropě vysněné do podoby, v jaké nikdy nexistovala.

O kolik větší realisté jsou všichni ti příští čeští Romové, kteří i navzdory britským rasistům na Ruzyni budou ve Velké Británii dál žádat o politický azyl. Západní Evropu si nepotřebují idealizovat, vědí totiž, že je pořád o dost přitažlivější než její postkomunistická periferie.