Pátek 30. března 2001

předcházející

Pozoruhodné reakce politiků

Ondřej Štindl

Jen málokoho mohlo překvapit, že změny ústavy, jež prosazovaly strany opoziční smlouvy, Senátem neprošly.

Neúspěch návrhu ČSSD a ODS je jen dalším důkazem víceméně známé skutečnosti, že opoziční smlouva po posledních volbách do Senátu ztratila možnost stát se základem nějaké nové podoby českého politického systému. Samozřejmě takové, jež by byla, dejme tomu, vlídnější ke smluvním stranám.

Možnost zásadním způsobem přetvářet českou politiku ČSSD a ODS ztratily a smluvně opozičnímu spojenectví zůstal jen jeden rozměr. Je nástrojem, jenž oběma stranám umožňuje prosazovat své zájmy v podmínkách stávajících. Změna těch podmínek je v současné situaci nereálná, ať už by se o ni pokoušel smluvně opoziční tábor nebo jeho protivníci.

Svým způsobem pozoruhodné byly ale reakce některých politiků na výsledek včerejšího hlasování. Místopředseda ODS a poslanecké sněmovny Ivan Langer například s jistou dávkou pohoršení konstatoval, že, cituji, "čtyřkoalice v senátu rozhodla silou".

Je svým způsobem sympatické, že i ostřílení čeští politici dokážou na své práci po všech těch letech nacházet stále další důvody k údivu. Třeba to, že strana, jež má kdesi většinu, prostě neschválí návrhy, s nimiž nesouhlasí. Langerovo pohoršení by však samo mohlo být hodno podivu.

Nedá se totiž říci, že by občanští demokraté byli stranou, jež by vždy hledala konsensus a nikdy se nesnažila prosadit své stanovisko proti vůli menšiny. Proč by to také dělala? V zastupitelské demokracii to už tak bývá, že většina čas od času rozhodne podle svého.

V případech, kdy se tak zachovala ODS, oprávněně argumentovala výsledkem voleb. Současný poměr sil v Senátu ale také vznikl v důsledku voleb. Takže, o co jde? Asi o standardní řečnické cvičení.

Vyznamenala se ale i druhá strana. Místopředseda Senátu Jan Ruml například prohlásil, že za, cituji, "normálních okolností" by řada změn, obsažených v návrhu, získala podporu. Český veřejný život jako by už jedenáct let čekal na normální okolnosti. A pořád nic.

Jednou je česká demokracie příliš mladá, jak se říkalo na počátku devadesátých let. Jindy zas zablokovaná, jak slyšíme dnes. Jako by ty "normální okolnosti" byly cosi, co přichází shůry, jednou se všichni shodnou, že už nastaly, a začnou se podle toho chovat. V tom případě není důvod k optimismu, normální okolnosti nenastanou nikdy, nanejvýš v nebi.

V době lidského pozemského pinožení je možné se jim pouze přiblížit. Třeba tak, že se člověk bude chovat "normálně" bez ohledu na to, jak vnímá skutky ostatních. Nebo je možné vysvětlovat, řekněme, svéráz vlastního jednání poukazem na nenormalitu poměrů. Je to jistě docela pohodlné.