Úterý 13. března 2001

předcházející

Nediplomatická diplomacie

Adam Drda

Diskuse o tom, zda má nebo nemá smysl uplatňovat proti totalitním a autoritářským režimům plošné ekonomické sankce, je sama o sobě naprosto legitimní.

Současný česko-americký spor o přístup ke Kubě také nevznikl kvůli tomu, že Praha otevřela otázku embarga. Problém je třeba hledat ve způsobu, jímž čeští politici postupovali, tedy v celé sériii taktických chyb.

Slovník cizích slov definuje termín diplomacie mimo jiné takto: "společenská obratnost v jednání, sledující dosažení stanoveného cíle".

Je proto těžké rozumět šéfovi české diplomacie Janu Kavanovi, když říká, že se v případě kubánského embarga rozhodl dát přednost "principiálnosti" před "taktikou".

Taktika, neboli promyšlený způsob jednání, je zkrátka prostředek k uplatňování principů. Bez ní lze tak akorát narazit do zdi. Ale přejděme ke konkrétním argumentům:

Když byli před několika týdny propuštěni Ivan Pilip a Jan Bubeník z kubánské věznice, zareagovala tuzemská diplomacie velmi překvapivě. Místo toho, aby buď mlčela, nebo projevila nespokojenost s režimem, který bezdůvodně držel pod zámkem dva Čechy, začali její představitelé mluvit o "počátku nových vztahů s Kubou".

Vzápětí se ozvala celá řada kritiků takového postoje, kteří se tázali: Nedali čeští politici Fidelu Castrovi nějaký příslib podpory? Už kvůli těmto otázkám měla Kavanova diplomacie důvod k opatrnosti.

Nezachovala se však, jak se zdá, ani opatrně, ani rozvážně, a začala do rezoluce OSN o lidských právech prosazovat pasáž o neúčinnosti ekonomických sankcí vůči Kubě.

Většinu novinářů a politických pozorovatelů - soudě alespoň podle jejich článků - v tu chvíli napadlo, že Praha Castrovi za propuštění dvou vězňů něco dluží a začíná dluh splácet.

Ministerstvo zahraničí jakýkoli závazek ke Kubě popírá, přesto však zůstává faktem, že české jednání vyvolává špatný dojem a američtí spojenci se musí právem cítit zmateni nebo dotčeni, což koneckonců potvrdil český velvyslanec v USA Alexander Vondra.

Ale jsou tu i další, nepochopitelné kroky. Nikdo asi nepopře, že Spojené státy jsou pro Prahu klíčovým partnerem a že v první řadě díky jejich podpoře se Česká republika stala členem Severoatlantické aliance.

Kdyby se Praha pokusila otázku zrušení embarga nějakým standardním způsobem s Američany předjednat, těžko mohlo dojít k roztržce takových rozměrů. Buď k předjednání vůbec nedošlo, nebo - a to je snad ještě horší varianta - Jan Kavan prostě ignoroval názor spojenců.

Nechci spekulovat o motivaci českého ministra zahraničí, ale je zřejmé, že jeho resort způsobil v česko-amerických vztazích zcela zbytečné napětí. O to horší, že jde prakticky o první vážnější kontakt s novou americkou vládou.