Úterý 6. března 2001

předcházející

Krátkozraké koketování

Adam Drda

V ČSSD by měla být brzy založena tzv. levicová platforma. V souvislosti s formováním tohoto proudu se uvnitř strany v posledních dnech rozběhla diskuse o tom, zda by nemělo být zrušeno tzv. bohumínské usnesení, které sociální demokracii zakazuje spolupráci s komunisty. Pro řadu vysoce postavených politiků ČSSD je zrušení usnesení přijatelné - v tomto duchu se vyslovili například ministr zahraničí Jan Kavan nebo místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach.

Česká komunistická strana se přitom za posledních deset let příliš nezměnilia, není politicky o nic přijatelnější, než byla třeba v roce 1990. Můžeme-li soudit podle rozhovorů, které její představitelé občas poskytují médiím, zůstávají víceméně věrni starému totalitnímu myšlení a drží se odkazu svých osvědčených "otců zakladatelů", tedy především Lenina, jehož busty dodnes zdobí nejednu komunistickou kancelář.

V každodenní politické praxi sázejí na populismus, na kritiku Západu, jeho "bezohledného kapitálu" a v nemalé míře na protiněmeckou xenofobii. Zastávají svérázné pojetí demokracie, které se mimo jiné projevuje intenzivními sympatiemi k lidem, jako je například Slobodan Miloševic nebo aktuálně Fidel Castro.

Přesto všechno se komunisté rádi označují za "moderní levici", udržují si asi patnáctiprocentní voličské preference a vyčkávají, až se někde objeví spojenec, který by jim pomohl z izolace. KSČM si v tomto ohledu pochopitelně nejvíc slibuje právě od sociální demokracie.

Nelze se příliš divit - řada dnešních reprezentantů ČSSD svou politickou dráhu mezi komunisty zahájila a je všeobecně známo, že velká část jich do ČSSD vstoupila jen proto, že členství v KSČM nebylo společensky únosné a nedal se od něj slibovat kariérní vzestup. Tito lidé rozhodně nejsou k předlistopadovému režimu přepjatě kritičtí a dodnes upřímě nechápou, proč by měli podstupovat soustavné diskuse s lidovci a s pravicí, když se nabízí poměrně silný a jejich srdcím bližší partner.

ČSSD je tak zatížena dvojí nesmiřitelnou tradicí. Jednu zastupují výše zmínění ex-komunisté a tu druhou antikomunisté, kteří chovají úctu například k sociálně-demokratickému exilu. Mezi nimi je ovšem třetí, zřejmě nejpočetnější skupina politiků, kteří sice nemají KSČM příliš v lásce, ale její stabilní voliči pro ně představují mocné lákadlo. Dnes je dvojnásob přitažlivé, protože se ukazuje, že opoziční smlouva s ODS asi nemá valnou budoucnost.

Zmínění politici se bojí, že po příštích volbách vznikne pravicová vládní koalice, která ČSSD nadlouho odsune do opozičních lavic. Možnost koalice s komunisty proto chápou jako jakousi pojistku, eventualitu pro případ, že by se jim nepodařilo dohodnout se na koalici s některou demokratickou stranou.

Právě proto nelze vyloučit, že by podpořili své ex-komunistické spolustraníky a hlasovali pro zrušení tzv. bohumínského zákazu spolupráce s KSČM.Krátkozraké koketování se stranou Miroslava Grebeníčka však může sociální demokracii v důsledku pouze poškodit.

Za prvé se jeví jako nepravděpodobné, že by ČSSD v příštích volbách získala dohromady s komunisty nadpoloviční většinu hlasů. "Pojistka" v podobě zrušení bohumínského zákazu by se pak ve volbách proměnila v sebevražedný nástroj, jímž by ČSSD odradila nemalý počet lidí, kteří by s ní v budoucnu mohli sympatizovat, ale neunesli by představu, že pomáhají vytahovat KSČM z izolace.

Za druhé by se sociální demokraté mohutně zasloužili o vznik "jednotné fronty" české pravice a středu a odsunuli by tak sami sebe na vedlejší kolej. A za třetí - Kdyby přece jen hlasy voličů stačily a k uzavření vládní koalice sociálních demokratů a komunistů došlo, ČSSD by tím zcela zničila usilovně budovanou pověst prozápadní strany, podporující evropskou integraci a členství v atlantických strukturách.

Spojenectví s komunisty zkrátka nepředstavuje nic jiného, než riziko - a to v jak z vnitropolitického, tak z mezinárodního hlediska. Budoucí levicová frakce ČSSD si toho není vědoma, pravděpodobné nové vedení strany - soudě podle výroků Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse - zřejmě ano. Teď jde jen o to, kdo získá uvnitř sociální demokracie větší vliv.