Pátek 1. prosince 2000

předcházející

Nic osobního...

Ondřej Štindl

Od okamžiku, kdy byl Zdeněk Tůma jmenován guvernérem České národní banky, má plné právo si připadat, jako by se propadl do nějakého mafiánského filmu. Hned několik obávaných střelců dává najevo záměr ho, jak se říká, sejmout.

Někteří z nich, například ministr financí Pavel Mertlík nebo dokonce Václav Klaus, však zároveň jedním dechem dodávají, že proti Tůmovi osobně vlastně nic nemají a jeho odborných schopností si váží. Přesně v duchu klasické věty, jíž elitní filmoví zabijáci uvádějí svůj výstřel: "Nothing personal, just business."

V čem tedy v Tůmově případě ten "business" vlastně spočívá? Samozřejmě v tom, jak, kdy a kým byl jmenován. Prezident Václav Havel využil posledních týdnů platnosti nedávno novelizovaného zákona o České národní bance a nominoval Tůmu výhradně na základě vlastní úvahy.

To se samozřejmě nemohlo líbit předsedům vlády a sněmovny - jejich strany totiž připravily novelu zákona v takovém smyslu, aby exekutiva měla na práci banky i výběr guvernéra daleko větší vliv.

Ze strany hlavy státu to ovšem byla politická hra, přičemž právě národní bance by se v ideálním světě měly takové hry vyhýbat. Na prezidentovu obhajobu však je možné uvést, že Havel svou hru rozehrál proto, aby se neuskutečnil jiný politický scénář, který měly připravený strany opoziční smlouvy.

Dá se říci, že, jak je v místě obvyklé využil chyby nebo alespoň anomálie ve stávajícím zákoně, aby dosáhl svého politického cíle. Pravda ale je, že tím Zdeňka Tůmu vystavil obtížné situaci, kdy je jakožto otloukánek namísto pomazané hlavy fackován. S tím ale guvernér ještě před svým jmenováním musel počítat.

Na své včerejší první tiskové konferenci se ostatně netvářil nijak ukřivděně. Jistá tlumená emoce jeho obličejem probleskla jen jedinkrát, a to když přišla řeč na jednoho jeho nečekaného kritika - odstupujícího guvernéra Josefa Tošovského. Ten v rozhovoru pro včerejší Právo celou situaci komentoval nezvykle ostře.

Kdyby se podle něj v souvislosti s národní bankou zachoval nějaký monarcha stejně jako Havel, druhý den by v jeho zemi byla vyhlášena republika. Tošovský dále prohlásil, že on sám by v Tůmově situaci na funkci rezignoval. Některé pozorovatele Tošovského krok dost překvapil - máloco bylo v České republice v posledních měsících spolehlivější než Tošovského loajalita k Havlovi. A najednou taková emancipace.

Jiní exguvernérův obrat vysvětlují tím, že prezident nevybral toho kandidáta, jehož mu Tošovský doporučoval. Každopádně Tošovského zděšení nad politizací České národní banky nevyznívá právě přesvědčivě.

Základ té politizace přece nespočívá v nějakých rozhodnutích nového guvernéra, jenž ještě ani nestačil nějaká přijmout. Je jím postoj stran opoziční smlouvy, které v centrální bance vidí nepřátelskou politickou instituci a nástroj Hradu.

A ten postoj není nijak nový a jisté oprávnění mu dodal i sám Tošovský, když se do čela ČNB vrátil poté, co ukončil své angažmá předsedy polopolitické a poloúřednické vlády, kterou měl Havel mnoho důvodů si oblíbit, a jež vznikla také proti Klausovi a Zemanovi.

Načasování i formulace i věcná podstata Tošovského výzvy Tůmovi tak snadno může vést k závěru, že jsme byli svědky jen dalšího účelového prozření.