Pondělí 6. listopadu 2000

předcházející

Lákavý trest smrti

Adam Drda

Útěk nájemného vraha Jiřího Kajínka z mírovské věznice v České republice znovu oživil diskusi o trestu smrti. Dalo se to koneckonců čekat. Podle průzkumů veřejného mínění si asi dvě třetiny tuzemských občanů myslí, že by se popravy, definitivně zrušené v roce 1990, měly zase rychle zavést.

V jednom včerejším televizním pořadu se k této otázce vyjadřovali dva známí politici, kandidující do Senátu - šéf premiérových poradců Miroslav Šlouf a člen ODS Petr Štěpánek. Pro trest smrti se vyslovili shodně. Štěpánek bez rozmýšlení, Šlouf sice o trochu pomaleji, ale zato návdavkem doporučil, aby se o věci konalo referendum. Lehkost, s níž se oba pánové k tématu stavěli, je přinejmenším zarážející.

V etické rovině bychom snad ohledně trestu smrti měli mít jasno. Člověk nemá právo usmrtit druhého a morální zásady platí pro stát stejně jako pro jednotlivce. Dojde-li k zabití v sebeobraně, je to jistě ospravedlnitelné, avšak trestu smrti se to netýká. Když je odsouzený za mřížemi, nikoho už přímo neohrožuje a je-li v takové situaci zabit, dá se jen obtížně rozlišit, zda šlo o trest nebo o pomstu.

Lze namítnout, že nebezpečný zločinec může utéct, tak jako Jiří Kajínek, a dopustit se možná ještě horších věcí, než předtím. Jenomže to už se dostáváme na velmi tenký led. Zločinci totiž utíkají zpravidla proto, že selžou lidé, kteří je měli hlídat. Zabít kvůli možnosti útěku tedy de facto znamená zabít z pohodlnosti, zabít proto, že je to praktické a jednodušší, než vytváření podmínek, za nichž se vězeň na svobodu nedostane. Zajistit takové podmínky je složité, ale nikoli nemožné.

Podobně neobstojí tvrzení, že někteří zločinci spáchali takové ohavnosti, že si nic jiného než smrt nezaslouží. Jak napsal v této souvislosti jeden britský publicista: "Chováte-li se vůči svým bližním slušně a s respektem, není to jen proto, že oni jsou slušní a že si respekt zaslouží, ale především proto, že jste slušný vy." Citát můžeme doplnit o konstatování, že demokratický stát se nikdy nesmí držet zásady "oko za oko, zub za zub".

Dalším problémem trestu smrti je možnost justičního omylu. Jen ve Spojených státech bylo podle údajů organizací, zabývajících se dodržováním lidských práv, od roku 1900 popraveno před dvacet nevinných. Ale i kdyby došlo pouze k jednomu omylu, stačilo by to jako argument proti. Trest smrti je nedvolatelný a poprava tudíž předpokládá neomylnost soudního systému. Právě čeští občané by však z vlastní zkušenosti měli vědět, jak je takový předpoklad zrádný.

Zastánci absolutního trestu často dávají jako příklad některé americké státy, nepochybné demokracie, v nichž se popravy čas od času konají. Ovšem právě americká zkušenost přináší nejvíc argumentů proti státnímu zabíjení. Kromě justičních vražd je například zdokumentováno, že mnoho obětí trestu smrti v USA patří mezi duševně choré, že existuje větší procento popravených černochů nebo chudých lidí, kteří si nemohou dovolit dobrého právníka.

Americké studie rovněž dokládají, že trest smrti prokazatelně nevede ke snížení zločinnosti. Pachatele trestných činů podle psychologů neodrazuje výše trestu, nýbrž spíš pravděpodobnost, zda budou či nebudou dopadeni - jde tedy o kvalitu policejní práce.

Kdyby Česká republika v důsledku nějakého nečekaného politického zvratu opustila moderní evropské zásady a trest smrti obnovila, udělala by obrovský civilizační skok směrem vzad. Neexistuje závažnější námět, než je zabití lidské bytosti, a můžeme jen kroutit hlavou nad tím, stane-li se jedním z chvilkových a lehkých témat volební kampaně.