Čtvrtek 12. října 2000

předcházející

Jaroslav Veis

I když se to v Česku nezdá, ráz tomuto týdnu udávají pro svět - kromě konfliktních zón jakými je Blízký východ nebo Jugoslávie, zejména Nobelovy ceny.
0d pondělka do pátku seznamuje se svět den co den s nositeli snad nejprestižnějšího ocenění, jaké může 20. století poskytnout. Pomiňme však pro tuto chvíli jména oceněných a všimněme si jiných momentů - kde pracují a jakému výzkumu se věnovali.

V pondělí oznámil švédský karolinský lékařsko-chirurgický institut trojici nositelů ceny za medicínu. Jeden Švéd a dva Američané byli oceněni za objevy mající zásadní význam pro pochopení funkce mozku, vznik neurologických a psychických poruch a pro vývoj nových léků.
V úterý byli vyhlášeni laureáti hned dvou Nobelových cen. Švédská akademie věd udělila cenu za fyziku jednomu Rusovi a dvěma vědcům ze Spojených států za výsledky ve výzkumu polovodičů, které lze využít pro superrychlé počítače. Podíleli se na výzkumech, které vedly ke konstrukci dnes už běžných výrobků jakou jsou kompaktní disky, mobilní telefony nebo osobní počítače.
Cenu za chemii pak Švédská akademie udělila jednomu Japonci a opět dvěma Američanům za objev a vývoj vodivých polymerů, tedy umělých hmot schopných vést elektrický proud a využitelných v průmyslu.
Ve středu pak dva američtí ekonomové dostali nejmladší z Nobelových cen za vypracování teorie a metod, využívaných při statistické analýze rozpočtového chování jednotlivců. Výsledky jejich práce už byly aplikovány například při vývoji telefonních služeb nebo dopravních systémů.

Přirozeně, že v takovýchto okamžicích leckoho napadá, proč 10. prosince, kdy švédský král od roku 1901 cenu tradičně předává, zaznělo dosud ve vědeckých kategoriích jméno jediného českého badatele - v roce 1959 při udělování ceny za chemii.
Vždyť zejména v posledním desetiletí jsou těm českým vědcům, kteří mají dost nadání, vytrvalosti i ctižádosti, otevřena všechna vědecká pracoviště, nejen ta na východ od Prahy.
Stejně tak je teoreticky nikdo a nic neomezuje ve sledování kteréhokoli vědeckého cíle v České republice. Teoreticky je sice nikdo neomezuje, prakticky však ano. Kromě tradičních stížností na nedostatek finančních prostředků, vybavení vědeckých pracovišť a nízké faktické prestiže vědců v české společnosti právě letos udělené Nobelovy ceny upozorňují na jeden podstatný moment či vědecký trend, který se už dlouhá desetiletí prosazuje zejména ve Spojených státech, ale stále více i v Evropě. Všechny ceny, včetně té za ekonomii, mají přímé a velmi významné praktické aplikace. Pozorovatelé vědecké scény však konstatují, že se česká věda aplikacím vyhýbá a soustřeďuje naopak na obory řekněme s nadsázkou - nepraktické.
Má to své zcela prozaické příčiny: výzkum směřující k praktickým aplikacím vyžaduje vysokou schopnost kooperace mezi nejen domácími, ale i zahraničními pracovišti a zejména schopnost spolupráce s průmyslem. Obojího se u nás nedostává. Tradiční výjimkou je mladoboleslavská automobilka, která zadává výzkumné úkoly takovým způsobem, aby umožňovaly i práci na dalších možných aplikacích a neformálně tak českou vědu podporuje i motivuje způsobem, odpovídajícím době.
České vědě jistě pomáhá stále zdokonalovaný grantový systém a státní podpora. Pokud však nevznikne vědě nakloněné prostředí i obchodních a průmyslových kruzích, uvažujme raději o Nobelových cenách, jejichž letošní laureáty ještě neznáme, tedy o ceně za literaturu a o Nobelově ceně míru. Tam jsou české šance podstatně vyšší. I když i takový Seifert se v Čechách, upřímně řečeno, rodí spíše jednou než dvakrát za století.