Caroline Hawleyová zpravodajka BBC v Iráku

	Útoky byly nejhorší od konce války v Iráku

V Bagdádu došlo k vůbec nejhorším násilnostem od konce války, když sebevražední útočníci svými automobilovými náložemi připravili v jediný den o život téměř dvě stě lidí.

Krčili jsme se v hrůze na podlaze našeho auta a skrývali se za obrněnými pláty, nainstalovanými do vozu přesně pro takové chvíle.

Vzduchem svištěly kulky, ovšem ne ze zbraní povstalců, ale od policistů střílejících divoce do vzduchu poté, co za námi právě explodovala nálož - jedna z jedenácti, které ten den na různých místech Bagdádu vybuchly.

A být to jen o třicet vteřin dříve, byli bychom vprostřed toho oblaku prachu a kouře my.

Byla to ohlušující exploze, příliš blízko, aby to člověka nezneklidňovalo. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala - měla jsem nervy nadranc - ale měli jsme obrovské štěstí.

Tak často se oběťmi bomb, které každý den v Iráku vybuchují, stávají nevinní lidé, kteří se jen snaží dělat svou práci.

A my ten den na vlastní oči viděli, jakou zkázu dokáže automobil plný výbušnin způsobit.

Obyčejní pracující

Vraceli jsme se právě z náměstí Uruba v bagdádské čtvrti Kazimíja.

V osm hodin ráno tam sebevražedný útočník najel do davu stavebních dělníků, kteří čekali na práci, a zabil při tom více než sto lidí.

	Při útocích zahynulo přes 200 lidí

Mnoho z nich bylo doslova a do písmene roztrháno na kousky - náměstí bylo pokryto kusy lidských těl.

V chaosu, který po výbuchu nastal, byla těla obětí - nebo to málo, co z nich zbylo - odnášena bez sebemenšího náznaku obřadnosti z místa neštěstí v dřevěných bednách, používaných obyčejně v tržnici na zeleninu, a skládána na korby nákladních vozů.

Podle výpovědí těch, co výbuch přežili, útočník dokonce nalákal oběti blíž, když jim nabízel práci.

Někteří z oslovených už nastupovali do jeho dodávky, když bomba explodovala.

A rozhodně nebyla náhoda, že si vybral zrovna Kazimíji, šíitskou čtvrť.

Ve stejný den, jen o několik hodin později, se na veřejnost dostala zvuková nahrávka s pravděpodobným vzkazem nejhledanějšího muže v Iráku, vůdce povstalců Abú Músy Zarkávího, který na pásce vyhrožuje šíitům totální válkou.

Irácká šíitská většina, která byla za vlády Saddáma Husajna brutálně utlačována, dnes hraje ve vládě hlavní roli a její vůdci si v zásadě prosadili svou při sestavování nové irácké ústavy.

Pro mnoho šíitů je ale těžké v dnešní době neztrácet víru v budoucnost.

Mnoho zraněných

Na náměstí Uruba jsem potkala muže, který doslova utekl hrobníkovi z lopaty.

Issám Fadhel stál uprostřed onoho davu zájemců o práci, ale odskočil si za roh koupit něco k snídani.

	V nemocnici není mnohdy ani místo

A právě v tu chvíli došlo k explozi. "Jak můžu ještě pořád věřit v tuhle zemi potom, co jsem tady viděl?" ptal se mě.

Scény v kazimíjské nemocnici, kam zraněné po útoku převezli, mnoho útěchy rovněž nenabízely: lidé leželi na podlaze v kalužích krve a křičeli bolestí.

Zraněných bylo tolik, že se lékaři ani nemohli ke všem dostat.

Do druhého dne alespoň Hajdaru Flijáhovi zajistili lůžko, a tak se mohl statečně usmívat, zatímco se díval na to, co zbylo z jeho pravé nohy - pahýl omotaný krví nasáklým obvazem.

"Hledal jsem práci," řekl mi. "Ale nemyslím si, že ještě někdy budu schopen pracovat."

Jeho otec mezitím jen tiše plakal a bědoval, že mu ukradli budoucnost. A Hajdar je jen jedním z desetitisíců Iráčanů, kteří byli od konce války zmrzačeni nebo zabiti.

Nikdo neví, kdo za vším tím zabíjením stojí. Dokonce ani jména všech obětí nejsou známa.

Toto je skvělá země a mí lidé mě potřebují. Ale nemáme naději - ne v nejbližší době Muthana Assal, lékař

Některé ze zabitých pohřbívají zaměstnanci márnice do neoznačených hrobů, protože nemají místo, kde by je uchovávali.

Doktor Fajád Bakr, který hlavní bagdádskou márnici řídí, mi řekl, že čím dál tím víc těl, která vidí, podle něj patří obětem sektářského násilí.

Není divu, že tak mnoho Iráčanů, kteří mají tu možnost, svou vlast opouštějí. Není to tak dávno, co jsem na pasovém oddělení v Bagdádu potkala mladého chirurga.

Doktor Muthanna Assal si vyřizoval veškeré náležitosti, aby mohl vycestovat - kamkoli, kde bude moci najít práci.

"Toto je skvělá země a mí lidé mě potřebují," připustil se slzami v očích. "Ale nemáme naději - ne v nejbližší době."