Bill Law zpravodaj BBC v Saúdské Arábii

Saúdská Arábie je královstvím, začala se snažit o reformy

Pro tuto velkou energetickou společnost začal právě pracovat, a to po čtyřech letech strávených na prestižní americké univerzitě. Říká, že svou zemi miluje a že se rád vrátil. Saúdská Arábie se podle něj mění k lepšímu. Je otevřenější a ochotnější se modernizovat.

Lituje ale toho, že ženy v posledních volbách nemohly kandidovat, ani volit. Inženýr dodává, že je hloupé, když např. jeho sestra, akademička, stále nemůže řídit auto. To všechno se podle něj změní, ale změna musí přijít zvolna a zevnitř společnosti. Jakýkoliv pokus donutit Saúdy k něčemu zvenčí se prý vymstí.

Když ho žádám, aby mi popsal rozdíl mezi studiem v Americe a životem v Saúdské Arábii, stydlivě se usměje. "Tam," říká, "poznáte mladé ženy a můžete si rozmyslet, s kým chcete být. Tady to takto nefunguje. Není lehké tu být svobodný a sám."

Namítám mu, že je liberál, ale on se zarazí a prosí mě, abych o něm takto nemluvil. Už tak je nervózní kvůli tomu, že se mnou vůbec hovoří. Obává se také o postih v práci.

Filipínský řidič

Když odcházím, tak svého řidiče požádá, aby mě odvezl zpátky do města. Řidiči, říkejme mu Sami, je kolem čtyřiceti let. Můj hostitel, který se ke mně choval laskavě, vystupuje vůči Samimu úsečně a nadřazeně.

V Saúdské Arábii je řada gastarbeiterů

Řidič mě veze obrovským terénním autem s náhonem na všechna čtyři kola, které má elektronický naváděcí systém. Sami si s ním moc neví rady, ovšem radit si nenechá. Obává se toho, že by vyšlo najevo, jak nekompetentní je. Svého mladého šéfa nechce rozzlobit.

Několikrát se ztratí. Jsem nervózní, když sundavá ruce z volantu, aby do naváděcího systému namačkal nějaké kódy. Sami je cizinec, jeden z chudých, kteří přicházejí z Bangladéše, Indie, Pákistánu a Filipín, aby v oblasti služeb dělali to, co Saúdové nechtějí. Často jsou zneužíváni, a když si stěžují, jsou okamžitě propuštěni.

Sami je křesťan, ovšem své víře se v Saúdské Arábii nemůže otevřeně věnovat. Pokud by tak učinil, spáchal by vážný trestný čin. Bydlí v ubytovně pro zahraniční pracovníky. Místnost sdílí s dalším řidičem. Jeho smlouva je, podobně jako všech gastarbeiterů, dvouletá.

Po tuto dobu nevidí svou rodinu. Sami má na Filipínách ženu a dvě děti. Na příjmu je 24 hodin, 7 dní v týdnu. Jeho plat je malý. V přepočtu přes osm a půl tisíce korun.

Sami se pokouší většinu z této částky ušetřit. Jeho snem je otevřít si doma na Filipínách restauraci. Když mě vysazuje u hotelu, přeju mu štěstí. Samimu se úsměvem daří téměř zakrýt obavy a starost, které jsou vidět v jeho očích.

Žena uvězněného muže

Na další schůzku přicházím trochu pozdě. Nevím, zda se Fahzia vůbec objeví. Její manžel patří mezi trojici mužů, kteří byli zatčeni a posláni do vazby za výzvy k ústavní reformě. Tím, že se mnou bude hovořit, riskuje, že bude sama uvězněna. Někdo klepe na dveře. Fahzia se kolem sebe rozhlíží, pak vstupuje do pokoje.

Ženy v Saúdské Arábii nesmějí např. řídit auto

Pěkná žena mezi čtyřiceti a padesáti lety, která mi přišla povědět svůj příběh. Příběh o tom, jak byl její muž zatčen, navzdory různým ujištěním korunního prince Abdalláha. Korunní princ je víceméně vládcem země, osobou, kterou mnozí považují za stoupence reforem.

Fahzia tvrdí, že když se princ s muži setkal, tak jim řekl: "Váš projekt je také můj projekt." Vždy si prý na tuto větu vzpomene, když myslí na to, co se stalo jejímu manželovi. Ptám se ji proto, proč vlastně se mnou mluví, když sama sebe vystavuje nebezpečí.

Na chvíli se odmlčí, její pohled směřuje pryč, pak se otočí a přímo do očí mi pomalu, rozvážně řekne: "Jsem žena uvězněného muže. Mám právo křičet. Mám právo mluvit." O pár dní později jejího manžela pošlou do vězení na devět let. Ticho zde i jinde je ohlušující. Jen Fahzia se ho odvážila přerušit.