Martin Hybler spolupracovník BBC ve Francii

Zákon o 'lékařské pomoci na konci života' vstoupil ve Francii v platnost

Zákon byl přijat za značné lhostejnosti veřejného mínění, v novinách vyšlo pár článků a to bylo vše.

Zato při loňském projednávání zákona v dolní komoře byla diskuse vzrušenější, zastánci a odpůrci eutanazie v ní zaníceně argumentovali, i když vládní kompromis nakonec získal takřka jednomyslnou většinu.

Šlo tehdy o odpověď na konkrétní případ, kdy paní Humbertová usmrtila za pomoci ošetřujícího lékaře svého 23letého syna na jeho žádost.

Její syn se ocitl po autonehodě totálně paralyzován, slepý a němý.

Francouzský soud matku i lékaře tehdy uznal vinnými, ale odmítl pro ně stanovit trest, vzhledem k obzvláště tragickým okolnostem případu a jednoznačně vyjádřené vůli mladého muže umřít.

Právo na smrt: pro a proti

Občanská iniciativa "Právo na důstojnou smrt" požadovala, aby se francouzské zákonodárství přizpůsobilo zákonům svých severních sousedů Holandska a Belgie, kde je právo na eutanazii - lékařsky asistovanou sebevraždu - uznáváno.

Případ Humbertových: francouzský soud matku i lékaře uznal vinnými

Proti vystupovala především tradičnější křesťansky inspirovaná hnutí, pro něž je život darem transcendentálního původu a člověk nemá právo do něj násilně zasahovat.

Vláda se v předloze zákona nakonec inspirovala stanoviskem lékařských kruhů, kterým šlo především o to, upřesnit a legalizovat již neoficiálně používané praktiky lékařů v případě neodvratného konce života.

Paliativní léčba

Až dosud totiž platilo pro lékaře oficiální pravidlo pokračovat v aktivních terapeutických pokusech i navzdory jednoznačně letální prognóze, tedy pokoušet se o udržení života doslova za každou cenu.

Přitom v posledních letech se lékařská praxe značně změnila pod vlivem tzv. paliativní léčby, která zdůrazňuje boj proti bolesti, životní komfort pacienta a upouštění od drastických terapeutických zásahů v případě jednoznačně nepříznivé prognózy.

Do domovů důchodců dnes vstupují staří lidé, až když jsou všechny rodinné možnosti a potenciály organizované pomoci vyčerpány

Takovou pomoc v umírání nový zákon legalizuje, jakož i právo pacienta na informaci o svém stavu a právo podílet se na výběru terapie (aktivní či paliativní).

Přitom o eutanazii nejde, neboť lékař nemá nikterak právo pacientův život aktivně ukončit a ani pacient či rodina nemají právo to vyžadovat.

Lze říci, že ve francouzské společnosti se tato formulace zákona setkala s poměrně širokým konsensem. Zákon je dostatečně jasný a zdá se, že je kompromisem, který vyhovuje jak lékařům, tak nemocným a jejich rodinám.

Péče o staré lidi

Problematika konce života souvisí s otázkou péče o staré lidi. Ve Francii se průměrný věk obyvatel systematicky rychlým tempem zvyšuje, jen za poslední dva roky vzrostl o 10 měsíců.

Ve Francii se průměrný věk obyvatel systematicky rychlým tempem zvyšuje

Loni poprvé přesáhl 80 let, u žen dosahuje nyní 83,8 let a u mužů 76,7 let, což jsou údaje, které patří ke světové špičce.

Tento úspěch francouzského zdravotnictví se ovšem platí rostoucím počtem příslušníků staré a nejstarší generace, kteří často trpí vážnými zdravotními problémy a nesoběstačností.

Přáním starých lidí je samozřejmě zůstat pokud možno doma v kruhu své rodiny.

Ovšem vzhledem k mobilnosti mladších generací - za prací je často nutné se stěhovat - ocitá se mnoho starých lidí zejména po ovdovění o samotě.

Děti, vnuci a pravnuci sice pomáhají, ale vzhledem k prostorovým vzdálenostem nemohou být permanentně přítomni.

Gerontologické ústavy

Pro takové osamělé starší lidi se ve Francii rozvinul především systém péče v místě bydliště, kde dodávání jídla do bytu, intervence pečovatelek, lékařů, zdravotních sester, kvalifikovaných "společnic" a posluhovaček, umožňuje i osobám s vážnými problémy zůstat doma.

Z vlastní praxe znám formuli denních stacionářů, kde senioři s vážnými zdravotními problémy tráví určitý počet dnů v týdnu s rehabilitačním a resocializačním programem, včetně oblíbených návštěv restaurantů a zpěvu, přičemž se večer vracejí domů.

Do domovů důchodců dnes vstupují staří lidé, až když jsou všechny rodinné možnosti a potenciály organizované pomoci vyčerpány.

Věk vstupu do gerontologických ústavů se proto dnes pohybuje mezi 85 a 90 lety.

Domovy důchodců tak musí čelit problémům, které přináší péče o nesoběstačnou a zdravotně postiženou populaci, což se při konstrukci a personálním obsazení ústavů před lety nepředpokládalo.

Tento posun může vysvětlit medicínskou katastrofu, k níž ve Francii došlo v létě před dvěma lety, kdy za přetrvávajících veder lékařský systém péče o seniory doslova zkolaboval. To mělo za následek podle odhadů 15 000 mrtvých.