Robert Břešťan BBC Londýn

Po Londýně běžně jezdí různé modely starých vozů

Kdo ale chce, ten si dokáže auta i jízdu v ulicích Londýna docela užít.

Z londýnského provozu až oči přecházejí. A teď rozhodně nemám na mysli dopravní špičku, kdy se obvykle vyplatí jít pár stanic pěšky, než se kodrcat v pomalu popojíždějícím autobuse.

Kdo ale dokáže ocenit pohled na opravdu krásná auta, ten si hustý provoz dokáže i pěkně užít. Nemá smysl se kochat nad množstvím moderních, velkých, rychlých a drahých vozů.

Těch už je všude jinde dost. Ale jen v málokterém evropském městě jsou v běžném provozu k vidění až muzeální kousky vozidel, které navíc vypadají, jako by právě sjely z výrobní linky.

Málo havárií

Od starých modelů Porsche, Alfy Romeo, Aston Martin a mnohých dalších, které jsem nikdy předtím ani neviděl, a neumím je proto ani pojmenovat.

Přitom jsou všechny nablýskané, udržované a využívané pro každodenní provoz, a ne pro nějaké srazy veteránů.

Havárie jsou tu docela řídkým jevem; a pokud vůbec, jde spíš o promáčklé plechy než nebezpečné kolize

Je to možná i proto, že se jejich majitelé v londýnské dopravě o svá auta nemusejí příliš bát. Soudě podle mého dosavadního pozorování, pravděpodobnost nehody je tu totiž poměrně malá.

Havárie jsou tu docela řídkým jevem; a pokud vůbec, jde spíš o promáčklé plechy než nebezpečné kolize.

Ale i na takové malé srážce se dá ilustrovat jistá nevšednost aut v londýnských ulicích. Například v Praze se chodec i řidič za dlouhatánskou mnohametrovou limuzínou často ohlédne jako za čímsi exotickým.

Pro Londýn už ale takové koráby ničím výjimečným nejsou. Ovšem na to, že se za takovým vozem už neohlédl, doplatil jeden řidič, když si na oválném Trafalgarském náměstí neuvědomil, že dlouhá limuzína se chová spíše jako autobus než auto.

A tak byl asi poněkud překvapen, že se limuzína ve snaze vůbec projet zatáčkou ocitla částečně v jeho pruhu. Následovala drobná srážka; vůbec první, kterou jsem za měsíc v Londýně zaznamenal.

Kličkování v uličkách

Pokud chce někdo zažít adrenalin z londýnského provozu, pak vřele doporučuji usednout v autobusu do horního patra a vybrat si sedadlo zcela vepředu před velikým předním sklem.

Je zajímavé sednout si nahoru před přední sklo

Cestující tak částečně získá perspektivu řidiče.

A následné smýkání autobusu mezi auty, vybírání zatáček, brždění a vyhýbání se překážkám, to vše z tohoto pohledu vypadá tak, že to řidič prostě nemůže zvládnout.

Zdá se být nezvratné, že během okamžiku i s autobusem plným cestujících skončí někde ve zdi, srazí sloup, případně smete všechna auta v nejbližším okolí a chodce k tomu.

Ale perspektiva zkresluje a zdání klame; podle všeho to tu mají řidiči autobusů pevně v ruce.

Když pak vidím, jak se i úzkými uličkami za volantem červeného kolosu úspěšně proplétá i odhadem dvacetiletá slečna, říkám, si, že to s tou londýnskou dopravou a také řízením vlevo opravdu nebude tak strašné.

Ačkoli pro začátek bych dal raději přednost něčemu menšímu, jako ideální se mi pak jeví pověstné autíčko Mr. Beana - starý dobrý a opravdu mrňavý Mini Cooper. I těch je tady dost.