BBCCzech

Čína se sice ještě stále řadí k rozvojovým zemím, rychle se však stává ekonomickou supervelmocí. Roční tempo růstu čínské ekonomiky v posledních třiceti letech bylo téměř desetiprocentní.

Podle nedávné zprávy už Čína ve spotřebě surovin předstihla dosavadní světovou jedničku, Spojené státy.

V Číně se dnes spotřebovává více obilí, masa, uhlí a oceli než v Americe.

V Číně jsem si vypracoval následující teorii: když projíždíte nějakým čínským městem a dojedete až na konec silnice, zpravidla narazíte na staveniště, místo, kde tu silnici prodlužují.

Spolu s ní se rozšiřuje i městská zástavba. Ta teorie sice neměla univerzální platnost, ale špatná nebyla. Přišel jsem na ni ve městě Le-šan.

Stejně jako mnohá další města i tady vystřídala permanentní revoluci trvalá výstavba. Ročně se z venkova přistěhuje do měst 10 až 20 milionů Číňanů.

Pro představu: co týden vzniká v Číně město o velikosti Ženevy. Takové tempo rozšiřování měst není jen vedlejším produktem ekonomického rozvoje, je to rozvoj sám.

Na venkově je nadbytek dělníků a mizerné platy, kdežto města nabízejí řadu pracovních příležitostí.

Čína je zemí se dvěma ekonomickými systémy - venkovským a městským, přičemž ten druhý pomalu ale jistě vytlačuje ten první.

Viděl jsem to v Le-šanu. Ano, dojeli jsme na konec dlouhé silnice a - přesně podle mé teorie - bylo tam staveniště.

Ale nejen to. Potkali jsme tam i postaršího rolníka. Stál na poli. Opodál uškuboval trávu pár buvolů. Byla lezavá zima a rolník očividně neměl moc práce.

To se o zednících rozhodně říct nedalo. Jak se říká, kmitali jako diví, planýrovali pole, stavěli novou silnici, a to všehovšudy jen pár metrů od rolníka.

Vzpomněl jsem si na záběr z pekingského náměstí Nebeského klidu z prodemokratických demonstrací v roce 1989 - byl na něm muž stojící před tanky.

Tady byly místo tanků bagry a rypadla a ten rolník se jim vůbec nebránil, jen je pozoroval. Přesto jako by jen tak bezmocně čelil ohromné, anonymní síle.

Zašli jsme k němu na slovíčko. Měl otrhané šaty, větrem ošlehanou tvář a chyběly mu zuby. Jmenoval se Wej. Měl jsem za to, že vpád průmyslu do jeho hájemství ho pořádně rozčiluje.

Opak byl pravdou. Slovem si nepostěžoval. O tenhle pozemek sice přijde, ale dají mu jiný, dál od města. Až na tři léta v armádě po celý život dělal na poli. Už jednou ho takhle přesunuli, dříve prý měl pole mnohem blíž u města než dnes.

Jak to tak vypadá, pan Wej migruje opačným směrem než všichni ostatní, proti proudu; aby bylo ve městě místo pro příchozí z vesnic, musí se posouvat dál na venkov.

Bezděčně jsme se ocitli na hranici mezi starou a novou Čínou, tam, kde se zemědělství setkává s průmyslem, klidné životní tempo s rychlým, buvol s buldozerem.

Pan Wei se už podle všeho smířil s tím, že tentokrát se stěhuje naposled, protože za dva roky bude dostávat důchod, 16 dolarů měsíčně. Jak propastný rozdíl oproti životu některých obyvatel města!

V centru Le-šanu jsme se setkali se středostavovskou rodinou. Oba rodiče pracují v podniku, na výrobu polovodičů, který zčásti patří Američanům.

Mají jen jedno dítě, víc jich mít nesmějí. Bydlí v komfortním bytě, vlastní DVD přehrávač a moped. Co víc si přát?

Ty nejbizarnější věci uvidíte právě tam, kde se nová ekonomika městské střední třídy kříží s tou starou, jejímž představitelem je pan Wej.

Jedete třeba po zbrusu nové dálnici a zničehonic vidíte starého dobrého metaře, jak přičinlivě zametá asfaltku koštětem.

V Číně se ale města obecně rozvíjejí systematičtěji než v jiných zemích. Nenajdete tu slumy, jako na okrajích latinskoamerických měst. V Číně má člověk občas pocit, jako by se dávní otcové ekonomického rozvoje přeškolili na urbanisty.

Nejednou jsem slyšel, že se tím inspirují i singapurské úřady. Možná se Čína dostane na úroveň Singapuru, konec konců za posledních dvacet let se průměrný příjem ztrojnásobil.

Jenomže tak úhledný rozvoj měst není zadarmo. Čína příliv venkovanů do měst rozhodně nepodporuje. Ti, kteří míří do měst za prací, mají méně práv a také nižší mzdy než městští starousedlíci.

Zkrátka a dobře, na venkově je ohromné množství lidí, kteří se už nemohou dočkat, až k nim dorazí činorodý ruch rozvoje.

Podle posledních údajů v Číně ještě pořád žije 200 milionů lidí, kterým musí stačit dolar na den, což je podle Světové banky hranice chudoby.

Čína se vydala na dlouhou cestu rozvoje. Na jejím konci bude něco onačejšího než staveniště. Buldozery ale budou mít co dělat, než tu dlouhou cestu prorazí.