BBCCzech

Říká se, že Manhattan je v podzemí tak hustě propojený sítěmi podzemního metra, že i přebujelá populace městských potkanů má problémy budovat si svá rodinná hnízda bez toho, aby se nedohrabala k dalšímu tunelu.

Přitom mají lidé možnost využívat pro městskou přepravu autobusy a samozřejmě též světoznámé žluté taxíky. Na malém prostoru Manhattanu jich jezdí přes 12 000.

Po desetiletí je pro New Yorčany žlutý taxík symbolem města. Symbolem rychlé a relativně laciné přepravy.

Přiměřená cena za přepravu je 8 dolarů, což není ani polovička průměrné hodinové mzdy v USA. I tak se drtivá většina cestovného pohybuje okolo 5 dolarů a jen málokdy přesáhne hranici 15 dolarů.

Taxíkářem k se může stát každý, kdo má licenci a řidičský průkaz, projde 2 týdenním kurzem, zvládne závěrečné zkoušky z geografie města, z pravidel a pouček a z angličtiny.

V 70. A 80. letech to byla práce hlavně studentů, umělců, herců a muzikantů.

Dnes jsou šoféry většinou imigranti z celého světa. Možná, že nikde jinde nemá člověk tak silný pocit kosmopolitnosti města, jako při nastupování do newyorských taxíků.

Je velkým obohacením pro angličtinu, když lidé mají akcent z krajiny svého původu.

Už ani nejsem překvapený, když se někteří pasažéři vyhýbají složitým řadovým číslovkám a užívají pouze číslovky základní, aby se vyhnuli nedorozumění.

Existují šoféři, kteří angličtinu dobře neznají a přepočtení se v jednom čísle může znamenat několikakilometrovou změnu destinace.

A tak "Forty-Second Street and Fifth Avenue" bez okolků někdy zní i jako " Forty- Two Street and Five Avenue". V New Yorku si na spisovnou knižní britskou angličtinu potrpí málokdo.

Na Manhattanu je narozdíl od ostatních zemí zakázané v autě používat jakékoli vysílačky, rádia a telefony, takže když lidé v dopravních špičkách spěchají a chtějí si zavolat taxík třeba z telefonní budky, neuspějí.

Taxíky krouží po ulicích, lidé je ve většině případů zastavují zdviženou rukou.

Šoféři nepodléhají žádné firmě, která by jim určovala, kde mají jezdit či koho vzít.

Jsou to vlastně jacísi živnostníci, kteří buď taxík vlastní, nebo si jej přes zprostředkovatelskou firmu pronajímají. Firma jim taxík pronajme za určitý poplatek na den nebo týden.

Cena se liší podle lokalit, existují také slevy za loajalitu. Průměrně se však den pronájmu pohybuje kolem 100 dolarů za 12 hodinovou směnu.

Řidič má kromě toho ještě výdaje na doplnění paliva na konci směny. Hrubé tržby za jízdu a v Americe téměř povinné spropitné zůstává taxikáři.

A tak i ve zdejším rychlém způsobu života platí dvojnásobně "čas jsou peníze".

I tak je někdy nutné vyzbrojit se řádnou dávkou trpělivosti, obecně ale platí, že v rámci větší části Manhattanu není nikde problém zastavit taxík v kteroukoli noční hodinu.

Celý taxíkářský business kontroluje město. Každý taxík musí každému účtovat za jízdu stejně.

Pokud by se stalo, že taxíkář někoho oklamal, byl neslušný, či vezl někoho oklikou, postižený může zavolat zadarmo na 24 hodinovou službu pro pasažéry.

Případ se zaprotokoluje, vezmou se kontaktní údaje a úřad brzy pozve obě dvě strany na dopravní soud.

Téměř vždy dává za pravdu pasažérům, což se může zdát v pražských podmínkách téměř nemožné.

Tresty pro vinného taxíkáře se různí od pokuty, přes trestné body do taxíkářské licence, řidičského průkazu, až po zastavení taxikaření na nějakou dobu.

S údivem jsem četl o některých případech nepoctivých pražských řidičů, klamání turistů, hrubosti, s jakou se chovali k pasažérům. V New Yorku by si takové chování nemohli dovolit.

Za hrubé přestupky by případně mohli doživotně přijít o licenci. Na to, aby se oddělili nečestní řidiči od slušných, existují tajní inspektoři, kteří fingují pasažéry a všímají si, zda během jízdy proběhlo vše tak, jak má.

Město reguluje počet taxíkářských licencí už několik desetiletí. Časy, kdy stála licence desítky nebo stovky dolarů, jsou dávno zapomenuté.

Minulý rok na podzim se za velkého zájmu veřejnosti dražilo 130 nových taxíkářských licencí.

Průměrná cena pro firmy se vyšplhala na závratných 344 000 dolarů a pro individuální zájemce na 292 000 dolarů.

Historicky to byla jedna z nejlepších investicí v historii New Yorku, zejména, pokud si uvědomíme, že město začalo prodávat licence v 40. letech za pár dolarů.