Charles Haviland zpravodaj BBC v Indii

Někteří už u moře bydlet nechtějí, bojí se ho

Nyní žije namačkaný s patnácti stovkami dalších lidí v bývalé svatební místnosti v Nagapattinamu.

Všichni jsou běženci ve svém vlastním městě.

Když vlna udeřila, ztratil Ragunathan vědomí. Dodnes si nevzpomíná na některé věci z minulosti.

Jeho rodina přežila, ale dva jeho nejlepší přátelé jsou nezvěstní.

"Moře se teď bojím," svěřuje se šestadvacetiletý Ragunathan, "už se na něj asi nikdy neodvážím. Budu si muset najít práci ve městě."

Podobně je na tom Tanuškodi. Přišla o své dvě děti, tři další a její manžel jsou nezvěstní.

"Už tady nikdy nechci žít. Tohle místo je teď hřbitovem," říká, když ji potkám plačící v přístavu.

Tisíciletá tradice

Rybáři v indickém státě Tamil Nadu vždy patřili k chudším vrstvám společnosti. Mnohé rybářské vesnice neměly rozvody vody a kanalizaci a lidé tam žili namačkaní jeden vedle druhého.

Někteří rybáři se na moře vrátí i po tsunami

Vesnice ale poskytovaly to, co rybáři potřebovali k životu: moře.

Ještě před pár týdny jste tady, na pobřeží Coromandel, potkávali rybáře, kteří opravovali svoje sítě a chystali se vyplout na moře na katamaránech, což v tamilštině znamená tři až čtyři klády svázané dohromady.

Rybářství patří k této oblasti už tisíce let. Už v klasické tamilské básni, staré dva tisíce let, se velebí život rybářů.

Proto patrně nepřekvapí, že i po vlnách tsunami touží mnozí rybáři vrátit se zpět ke svému řemeslu.

Čtyřicelitý Čeladuraj žije ve vesničce na severu od Nagapattinamu. Vlna tsunami tady smetla nejméně stovku dětí, které se před ní marně snažily ukrýt v přístřešku vybudovaném proti cyklónům.

Při pohledu na zrádné moře mi Čeladuraj vypráví, že jeho syn se teď bojí přijít na pláž.

"K rybářství se jednou vrátíme, ale vláda musí nejprve vylepšit ochranu pobřeží."

Ještě větší odhodlání čišelo z jeho staršího kolegy Ramakanna.

"Moře je můj bůh, bez něj nemá náš život žádnou cenu. Přišli jsme o všechno, ale kdybychom měli ještě přijít o chytání ryb, pak by bylo lepší zemřít," říká starší rybář.

Zpět na moře?

Ve zničené rybářské vesnici na jihu od města Madras mi bratři z jedné rybářské rodiny ukázali, jak dopadl jejich dům.

Nové rybářské vybavení je velmi drahé

Zbyly z něj kůly zabořené v písku, na nichž se třepotaly barevné kusy oděvů.

Jejich táta dostavěl katamarán, ale oni se bojí, že si ho už nikdo nekoupí a že už nikdo nebude mít zájem o ryby.

Jejich kamarád Ragu, také rybář, tyto obavy nemá, ale říká, že bude potřebovat nejméně 100 tisíc rupií, což jsou více než dva tisíce dolarů, aby si nakoupil nové sítě, a bezmála stejně takovou částku, aby si opravil loď.

I když většinu obětí v Madrasu tvořili chudí rybáři, mezi oběťmi byli i ranní běžci a plavci, kteří patřili k elitě města.

Nedaleko od rybářské vesničky je pláž, kam jsem často večer chodíval se svým kamarádem Manojem a jeho známými, kde jsme si povídali a kupovali si u stánků občerstvení.

"Pokud by vlna přišla večer, asi by nás spláchla," řekl mi Manoj krátce po úderu tsunami.

Tento týden jsem se sem vrátil a potkal mladíky se dvěma koši plnými ryb. Nachytali je u ústí řeky sítěmi, které táhli proudem zavěšené na ramenou. Je to patrně jediný způsob rybaření pro nadcházející časy.

Tisíce let starý způsob zdejšího života je totiž ohrožen.