Andrew Harding zpravodaj BBC

Snažím se nemyslet na prach ve vlasech a bahno v botách ani na zčernalé tělíčko mrtvého dítěte ležící na ulici asi sto metrů od nás

Píši tahle slova u malého stolku, v místě, které bývalo útulnou malou restaurací na ulici, kterou vlna tsunami z velké části ušetřila.

Za obzor zapadá slunce, k večeři budou zase vařené nudle a láhev vody a pak mě čekají mezi záchvěvy půdy a neúnavným chrápáním našeho kameramana hodinka či dvě spánku v pokojíčku nahoře.

Majitelka restaurace se chystá odejít domů. Kamala je silná a veselá žena, která si libuje v zářivě oranžovém oblečení a v brožích.

Vzhledem k tomu, jak to nyní vypadá v Acehu, měla Kamala štěstí. Přežili její rodiče i osmnáctiměsíční syn. Zemřelo jen asi deset jejích příbuzných. A její restaurace vyzdobená plastovými květinami křiklavých barev, zůstala netknutá.

Hrůzné detaily

V posledních dnech jsem ale viděl Kamalu dost často nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co se stalo.

"Všechno je zničené," mumlá si pro sebe, když se rozhlíží po ulici.

Před vstupními dveřmi do restaurace běhají krysy a někde za kuchyní leží mršina. Ale nemůžeme ji najít, zato její zápach prostupuje celým domem.

Snažím se v této chvíli nemyslet na prach ve vlasech a bahno v botách ani na zčernalé tělíčko mrtvého dítěte ležící na ulici asi sto metrů od nás, kolem něhož každodenně projíždíme.

Ale tváří v tvář tak ohromné pohromě se mi v hlavě neustále honí některé hrůzostrašné detaily.

Do Acehu jsme přiletěli ve středu od poničených břehů jižního Thajska, kde jsme trávili dovolenou.

Pohoda v hotelu

Známe lidi, kteří jako my trávili Vánoce v okolí Phúketu. Někteří přežili, jiní ne.

Někteří se při tsunami koupali v bazénu, jiní hledali své blízké

V době úderu vlny tsunami jsem byl svědkem paradoxních událostí. Bydleli jsme v elegantním hotelu na kopci, z něhož byl výhled na moře. Hotel byl naštěstí dost vysoko a tsunami se k nám nedostala.

Ve chvíli, kdy dole pod námi běsnil vodní živel, byl hotelový bazén plný dovádějících hostů a v restauraci se servírovaly humři a koktejly opáleným Evropanům v bikinách.

Přes hotelovou halu začali procházet ti, kteří jen o vlásek utekli před vlnou. Měli odřené nohy a vyděšené výrazy ve tvářích.

Blonďatý australský kluk s obvázanou nohou nechápavě zíral na bazén.

"To snad není pravda," řekl a do očí se mu draly slzy. "Nemohu najít svoje kamarády. Funguje vám mobilní telefon? Ten můj je rozbitý."

Válečná zóna

Z Thajska jsem odletěl v úterý večer potom, co se nám po několika hodinách podařilo přesvědčit imigrační úředníky, aby nás pustili do severoindonéské province Aceh.

Banda Aceh vypadá přesně jako čečenská metropole Groznyj po měsících ostřelování ruskými vojáky

Aceh je už půldruhého roku odříznutý od světa, protože se tam 40 tisíc vládních vojáků snaží potlačit povstání separatistů.

Když jsme přistávali nad Indonésií, dva muži sedící v letadle vedle mě nemohli odtrhnout oči od okna. Moře bylo plné něčeho, co byly buď stromy nebo lidská těla.

"Nezbylo nic," řekl jeden z mužů lámanou angličtinou, "voda všechno spláchla".

Když jsem v posledních dnech jezdil ulicemi města Banda Aceh, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi tady něco chybí. Dnes odpoledne jsem přišel na to co.

Chybí mi zvuk střelby, město totiž vypadá jako válečná zóna. Vypadá přesně jako čečenská metropole Groznyj po měsících ostřelování ruskými vojáky.

'Moje město'

Dnešní odpoledne jsme strávili s osmnáctiletým studentem Abduláhem.

Je to moje město a srdce mi říká, abych to dělal Abduláh

Je to hubený, tichý a vyčerpaný mladík, který dělá nejhorší představitelnou práci.

Pár dní potom, co přišla vlna a vzala mu střechu nad hlavou, se jako dobrovolník přihlásil, že bude pomáhat uklízet mrtvoly z ulic.

Každý den jezdí ještě se dvěma muži v bílém nákladním voze a sbírá lidská těla. Když jich naloží 50, odváží je do obrovské jámy na předměstí.

"Je to moje město a srdce mi říká, abych to dělal," povídá a nehledě na prach, puch a pytle s lidskými těly, které se kupí na korbě auta, se usmívá.