BBCCzech

Při uvažování nad soudobým Tureckem člověk docení bonmot spisovatele Ludvíka Vaculíka, který jednou napsal, že na některé složité problémy si vyrobil dva názory, oba stejně důkladně promyšlené a navzájem se vylučující.

Dva protichůdné názory si snadno utvoříte i na otázku, jestli Turecko pasuje do Evropy, nebo jestli se alespoň časem může zevropeizovat tak, aby jednou z unie nečouhalo jako bolavý palec.

Na poměry Blízkého východu a určitě v porovnání se všemi arabskými zeměmi je to země už dnes velmi západní. Má v podstatě svobodná média, primát demokraticky zvolených politiků nad islámskými duchovními i nad armádou, vysoké školy, které zažívají boom, a západně orientovanou popkulturu.

Pozorovatel z Evropy ale na tváři Turecka spatří hodně rysů, které ho pro evropský způsob života dosud diskvalifikují - pořád zbývá několik tabu, o kterých si i kritičtí novináři rozmyslí psát, co je napadne.

Vysoké školy sice rostou jak z vody, úroveň výuky se ale zpravidla drží dost při zemi. U současné demokraticky zvolené garnitury si někteří její protivníci nejsou jistí, jak vážně to myslí s demokracií.

Mezi řadovými Turky je také na vzestupu náboženské, tedy islámské zanícení.

Turecko leží přesně nad seizmickým rozhraním "Západ - islámský Východ"; otázkou zůstává, na kterou stranu se Turecko v budoucnosti přikloní.

Istanbul je brána do země, návštěvníky fascinuje a současně klame. Město na hranici Evropy a Asie praská ve švech.

V několik let starých bedekrech se dočtete, že tu žije osm, popřípadě deset milionů lidí, dnes se ale běžně odhaduje 15 milionů. Většina nově příchozích přežívá v neutěšených slumech na periférii rozlehlého města.

Starším bedekrům nevěřte, ani když vás nabádají, abyste se nebránili konverzaci s náhodnými chodci.

Zatímco ještě před deseti lety by se asi většina Turků, kteří s vámi zapředou rozhovor na ulici, bavila spontánně, prostě ze zájmu o cizí země, teď vás v Istanbulu spíš osloví člověk, kterému jde o peníze.

Je to vedlejší efekt velkého turistického boomu posledních let a otevírání se Západu.

Hned druhý den po příletu mě na velkém náměstí Taksim odchytil mladý Turek, který předstíral zájem o Prahu a o český fotbal - a než jsme probrali Pavla Nedvěda, zavedl mne do zvenčí neoznačené restaurace, z níž se vyklubal veřejný dům.

Vypil jsem dvě malá piva, odmítl nabídku rumunské prostitutky a chtěl zaplatit, jenže svalnatí číšníci, kteří najednou vypadali spíš jako bodyguardi, přinesli účet na 400 eur a teprve po nepříjemné hádce a poté, co jsem předstíral, že ze svého mobilu volám na policii, mě nakonec pustili ven.

Podobně by se člověk měl mít na pozoru před prodavači všeho možného v několika přímořských letoviscích.

Naopak ve vnitrozemském Turecku - včetně hlavního města Ankary - narazíte na staromódní poctivce dokonce i v taxíku.

Když se třeba ztratíte v metru, místní se zastavují a přestože umějí jenom turecky a vy se s nimi nedomluvíte, vysvětlují vám cestu rukama nohama.

Istanbul je obecně drsnější a zbytku Turecka se vymyká i v jiných ohledech. V uličkách kolem hlavního bulváru Istiklal Cadessi jsou v noci k vidění tuzemští punkeři nebo transsexuálové.

Přinejmenším třetina Istanbulských má bílou kůži; říká se jim bílí Turci a jejich sídelní území je v dardanelských úžinách a na západním pobřeží Egejského moře.

V turecké společnosti tradičně dělají dobrou kariéru. Pokud jsou tihle lidé věřící muslimové, svoje náboženství neberou příliš vážně.

"Jsem muslimka, věřím v Boha, ale to stačí. K tomu, abych věřila, nepotřebuji nosit šátek. Dokonce i piju alkohol, nebo - abych byla přesná - občas zajdu na skleničku s kamarádkami."

"Nepiju moc, ovšem ne proto, že korán zakazuje alkohol, ale proto, že mi pití moc nechutná. Taky kouřím a myslím, že to je O.K.," směje se čtyřiadvacetiletá studentka Aylin Gürelová.

V Istanbulu už několik let žije i Slovenka Sylvia. Na gymnázium chodila do Hradce Králové, vysokou školu vystudovala v Bratislavě a teď na Kültür univerzitě v Istanbulu přednáší o mezinárodní politice.

Jak se mladé, emancipované blondýně daří získat autoritu mezi svými tureckými kolegy a u studentů?

"Absolutne s tým nemám problém. Asi 20 percent mojích študentiek má blonďaté vlasy, v životě som toto nepocítila. Keď som sem prichádzala, všeci na Slovensku mňa upozorňovali, že bysom si alebo mala kúpiť parochňu, alebo prefarbiť vlasy, ale je zbytočné o tom rozmýšlať," vysvětluje Sylvia.

Na otázku, zda se nedostala do konfliktu s manželem nebo s jeho rodinou kvůli výchově syna a jeho náboženské orientace, Sylvia odpovídá:

"Synček sa potom móže rozhodnuť, ak si bude chcieť náboženstvo zvoliť, aby si ho zvolil. Ale u nás v rodine mu to nikto žiadným zpósobom predurčovať nebude."

Daleko kritičtější než Slovenka Sylvia je k turecké realitě paradoxně Adnan Čoklar, sedmatřicetiletý muž, který vyrůstal v Hamburku, a do Turecka se vrátil před třinácti lety.

Německý konsulát mu neobnovil povolení k trvalému pobytu, a tak Adnan uvízl v malém bytečku na břehu krásného istanbulského zálivu Zlatý roh.

Celou tu dobu ale sní o návratu do Německa. Turecká společnost mu připadá netolerantní, agresivní a příliš náboženská:

"První měsíc nebo dva po návratu to ještě šlo. Ale pak jsem se tu najednou začal cítit jako v cizím městě. Chtěl jsem za každou cenu zpátky do Německa."

"Tady je úplně jiná mentalita. Dostaneš se s někým do banální hádky a on to hned začne nafukovat, vytahuje kudlu nebo pistoli, a na to opravdu nemám chuť."

"Nebo jak se tady chodí do mešity... Rodiče mi říkali, že už se to sice nebere tak vážně, jako když oni byli mladí, ale stejně, když to srovnáš s Německem... Tam je klid. Chci zpátky do Evropy, tady v Istanbulu prostě nemůžu," stěžuje si na poměry v Istanbulu Adnan Čoklar.

A - tvrdí Adnan - do Evropy by se chtěla vrátila většina Turků, kteří už v ní aspoň nějakou dobu žili.

Jenže právě kvůli tureckým menšinám v západní Evropě dělá spoustě evropských politiků přihláška Turecka těžkou hlavu.

Podle bývalého francouzského prezidenta Valeryho Giscarda d´Estainga by vstup Turecka znamenal konec Evropské unie.

Turecko má podle něj jinou kulturu, odlišný způsob života. Jeho hlavní město prý neleží v Evropě a stejně tak mimo Evropu žije 95 procent jeho obyvatelstva.

Nedávno doslouživší evropský komisař Frits Bolkestein zase řekl, že s přílivem muslimů se Evropská unie proměňuje v druhé Rakousko-Uhersko a že s přijetím Turecka bude tato neblahá tendence zpečetěna.

Bolkestein i Giscard už jsou v politickém důchodu a mohou si tak dovolit vyslovit nahlas to, co si patrně řada aktivních evropských státníků jenom myslí.

Ti, když mluví, opakují většinou mantru o přitažlivosti tureckého příkladu pro zbytek muslimského světa. Turecko v Evropské unii prý muslimům - a myslí se Arabům - předvede, že se islám snese s demokracií. Opravdu?

Turci si naopak dávají záležet na tom, aby si je s Araby nikdo nepletl. Nanejvýš by prý Evropské unii mohli posloužit jako experti na arabský svět. Tímto způsobem argumentuje i vysoký činovník AK Parti Reha Denemec:

"Nechceme ze sebe dělat lídra islámského světa. Naše cesta vede jinam než jejich, my jdeme na Západ."

"Ale snad žádný jiný národ na světě nemá dobré vztahy současně s arabským světem i s Izraelci. Turci je mají. Evropa může využít naše zkušenosti, rádi se podělíme."

Pro odpověď je nejdřív třeba zabrousit trochu do historie. Osmani, předchůdci dnešních Turků, se od jedenáctého století stále neodbytněji tlačili do Malé Asie, kde ještě vzkvétala velkolepá Byzantská říše.

V roce 1453 je ale s Byzancí definitivní konec - Turci okupují hlavní město Konstantinopol, aby ji brzy přejmenovali na Istanbul, a zahajují invazi jak na Balkán, tak přes Blízký východ do severní Afriky.

Po dobytí Maroka v roce 1580 jim patří celá Arábie. Tak se Turci stali pány nad Araby a Istanbul se brzy ze starého křesťanského města proměnil na duchovní a mocenské centrum všeho islámu. Už od těch dob to mezi Araby a Turky skřípe.

"Nemilujeme se navzájem, to je pravda, a to především z toho prostého důvodu, že Turci donedávna dominovali ostatním národům v oblasti. Až teď, kdy se Turecko blíží k Evropské unii, se paradoxně naše vztahy trochu zlepšují."

"Před pár týdny si Organizace islámské konference zvolila za svého generálního tajemníka zástupce Turecka. Poprvé teď vysvitla šance, že by se vztahy mezi námi a arabským světem začaly stavět na zdravém základě," říká istanbulský politolog Mensur Akgün.

Arabská neláska k Turkům není jenom normální nevraživost vůči dlouholetým pánům. Důležitější je, že si obě entity ze stejných historických událostí pravidelně odnášely jinou zkušenost.

Ve třináctém století, když pod údery Mongolů v podstatě zanikla velká arabská civilizace, byli Osmani na mocenském vzestupu.

Zatímco Arabové upadli do historické deprese, Turci pronikali do Evropy a na rozdíl od Arabů byli v neustálém kontaktu se Západem.

V osmnáctém století začali pomalu opouštět muslimské právo, šaríu. Na Arabském poloostrově v téže době zapouštěla kořeny radikální interpretace koránu, tzv. wahabismus, jehož nejnovější výhonky můžeme studovat například v Al-Kajdě.

I Giscard s Bolkesteinem by museli uznat, že s tureckými přistěhovalci je v západní Evropě řádově míň problémů než řekněme s marockou nebo alžírskou menšinou.

Turci si ten rozdíl vysvětlují tak, že jejich islám je mnohem tolerantnější a liberálnější než islám v arabském podání.

Přesto islám v turecké společnosti poslední dobou posiluje. Novinář Burak Bekdil z anglicky psaných novin Turkish Daily News se o tom prý přesvědčuje každý den v politice i ve svém okolí.

"Ještě v sedmdesátých letech bylo Turecko v tomto ohledu úplně jiná země. Tenkrát dosahovali Erbakanovi islamisté ve volbách kolem tří, čtyř procent."

"Dnes vládní strana, AK Parti, která je sice umírněnější, má ale kořeny v Erbakanově hnutí, dostává 45 procent hlasů."

"Hodně mých přátel, kteří si ještě před deseti lety na islám nevzpomněli, jak byl rok dlouhý, najednou pravidelně chodí do mešity. Někteří si nechávají narůst plnovous a když se jich ptám, proč ta změna, mlhavě vyprávějí něco o tradicích nebo o rodičích."

"Přesvědčivou odpověď z nich nikdy nedostanu. Nevím proč, ale je jasné, že naše společnost se islamizuje," konstatuje novinář Burak Bekdil.

Kam až může taková islamizace zajít? Určitě ne daleko, pokud se Turecko dostane do Evropské unie.

Evropské právo je jako hradba, kterou islámské právo nikdy nepřeskočí a kterou může jenom zbořit - a pak by Turecku samozřejmě hrozilo vyloučení z Unie.

Navíc se zdá, že i bez Evropy by islámská vlna nebyla moc prudká, že to je jenom opožděná a vcelku umírněná reakce na tvrdou sekulární politiku, již sledovaly v podstatě všechny turecké vlády od založení republiky v roce 1923.

Někteří komentátoři tipují, že v osobě dnešního premiéra a oddaného muslima Recepa Erdogana uzavřou svůj mír se sekulární republikou i religoznější vrstvy národa.

Navíc asi pětina tureckých muslimů patří k takzvaným alevitům, směru, který například neuznává zákaz alkoholu a vůbec je dosti nedogmatický - prostě jestli se má někde uchytit moderní islám, po němž poslední dobou tolik volají vystrašení evropští politici a komentátoři, mohlo by tou chovnou stanicí být právě Turecko.

Velkou zásluhu na tom má zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal, později ověnčený oficiálním přízviskem Attatürk, tedy Otec Turků. Mladý energický důstojník na sebe strhl moc po první světové válce, v níž se osmanská říše v podstatě rozložila.

Attatürk Turecku vybojoval alespoň jeho dnešní hranice, zrušil říši, kalifát, v roce 1923 vyhlásil republiku a vnutil Turkům modernu.

Místo arabského písma museli začít psát latinkou, přestat nosit fezy, ve školách a státních úřadech se ženám zakázalo nosit muslimské šátky.

Attatürk zemřel v předvečer druhé světové války uprostřed mamutího kultu svojí osobnosti.

Kult přežívá dodnes, na kterémkoliv veřejném místě v Turecku, v restauraci, u holiče, ve škole nebo na úřadě, všude vás z nějaké reprodukce sledují Attatürkovy hluboké oči.

V Ankaře dokonce mají Attatürkovo mauzoleum s různými relikviemi z jeho života.

Oficiální státní doktrínou zůstává "kemalismus", i když dnes už by se málokdo opovážil tvrdit, co přesně tohle slovo ve změněném světě znamená a co by Attatürk hlásal dnes.

A tak se na něho odvolávají reformisté i konzervativci. Některé úhelné kameny kemalismu se ale pomalu drolí; například odpor státu proti tomu, aby ženy chodily zahalené v šátcích.

Dosud ho nesmějí nosit státní zaměstnankyně ani studentky. I premiér Erdogan musel poslat své dcery na studia do Spojených států, kde šátky na univerzitách nikomu nevadí.

V centrále Erdoganovy AK Parti některé sekretářky šátky nosí a některé ne, právě z této budovy se ale začínají ozývat hlasy, že je na čase zákaz šátků zrušit.

Antiklerikálové se děsí. To, co Evropanovi může připadat jako pouhý detail, považuje například profesor práva Ahmet Mumcu z univerzity v Ankaře za rozhodující kulturní střet:

"Šátek v představách tureckých muslimek znamená symbol islámu, je to pro ně symbol odmítnutí západních hodnot."

"Já dost soustavně čtu práce některých mých konzervativních kolegů a tam nacházím věty typu "šátek je naše uniforma." Jenže uniformu nosí buď represivní aparát státu - což oni nejsou -, anebo skupiny, které se připravují na převzetí moci."

"Vzpomeňte si na SA v Německu nebo na černé košile v Itálii. O to se tady vposledku hraje a toho se bojíme."

Místopředseda islámské AK Parti Reha Denemec má na právo žen nosit šátek pochopitelně názor přesně opačný.

"Šátky, to je náš velký problém a musí se vyřešit. Myslíte si o ženě, která má na hlavě šátek, že je extremistka? Hodnotil byste ji jenom kvůli šátku?"

"Studentky můžou chodit třeba v minisukních, to je v pořádku - a studentka se šátkem ne? Co to má znamenat? S tím prostě musíme něco dělat."

"Můžu jen garantovat, že celý problém vyřešíme pokojně a na základě širokého konsensu. Nějakou chvíli to potrvá, nechceme ty věci tlačit hlava nehlava," říká Reha Denemec.

A u šátků, dušuje se Denemec, prý zůstane. AK Parti prý žádné islámské zákony zavádět nehodlá.

Do nedávna na islamisty dohlížela mezi lidmi neobyčejně oblíbená armáda. Z různých průzkumů veřejného mínění vychází vojsko jako nejváženější turecká instituce. Respektuje ji i Adnan Čoklar.

Když se před třinácti lety vrátil z Německa do země, kde se mu nelíbilo skoro nic, dostal takřka vzápětí povolávací rozkaz. Jeho vrstevník v Evropě by možná uvažoval o provaze, Adnanovi ale bliklo světlo na konci tunelu.

"Nejdřív to tady pro mě opravdu byla cizí země. Když jsem šel nakoupit, bral jsem si sebou vždycky bratrance - ten věděl, jak smlouvat, vyznal se v penězích a tak."

"To, že jsem v Turecku, jsem vnitřně akceptoval vlastně až na vojně - tam to bylo dobré, sloužili jsme v horách na Východě a měli jsme kamarádského velitele. Teprve tam jsem si uvědomil, že už jsem si na Turecko vlastně zvykl," vysvětluje Adnan.

Snad v každé trafice se dají koupit tucty pohlednic s vojenskými motivy: branci se zamaskovanými obličeji na nich buď obsluhují moderní zbraně, navádějí nadzvukové letouny na přistání, nebo třeba píší dopis své milé.

Po venkově, ale i v hlavním městě Ankaře je rozeseta spousta ohromných kasáren. A velikou armádou, větší, než je kterákoliv armáda v západní Evropě, se tamní politici ohánějí i při jednáních s Evropskou unií.

"Máme druhou nebo třetí největší armádu na světě, asi 600 tisíc vojáků. Ale nejde jen o její velikost, důležitější je kombinace kvantity s kvalitou."

"Naše vojsko má bohaté zkušenosti ze Severoatlantické aliance, dostáváme prvotřídní americké systémy, a je to armáda, která umí bojovat. Nadto mají Turci armádu v krvi, to jsou tradice staré stovky a stovky let," upozorňuje Reha Denemec.

Právě jeho AK Parti ovšem vojákům přistřihává křidélka. Jak Turecko 'pochoduje na Evropu', ztrácí armáda svoje výsadní postavení. Dlouhá desetiletí byla zvyklá diktovat v případě potřeby politikům, měla na to svoji verzi junty, takzvanou Národní bezpečnostní radu.

Ta se sice schází dosud, Erdogan jí ale před rokem a půl odebral exekutivní kompetence. A v roce 2004 dostala armáda ze státního rozpočtu míň peněz než školy, což se v osmdesátileté historii republiky stalo úplně poprvé.

Turecké generály čeká zřejmě stejný osud jako jejich kolegy ve Španělsku nebo v Řecku. Členství v evropském klubu jim osobně přinese menší vliv a relativní úpadek společenské prestiže.

Přesto paradoxně i generalita přihlášku Turecka do Unie podporuje: doufá, že se tak zbaví nevděčného úkolu dohlížet na svoje politiky, aby neprováděli nějaké nepředloženosti. A že vstupem do unie definitivně zapudí strašáka islámského převratu.

Jaká jsou turecká média? Bez přehánění se dá říct, že v žádné jiné muslimské zemi nemají novináři tak dobré podmínky k práci jako v Turecku. Ještě před nedávnem se tu a tam některý nekonformní novinář dostal k soudu. Stalo se to i Burakovi Bekdilovi z deníku Turkish Daily News:

"Před třemi roky jsem napsal článek, takovou nevinnou, obecnou satiru na soudce, jak jsou zkorumpovaní. A i když jsem v článku nikoho nejmenoval, u soudu mi pak vyměřili 20 měsíců podmíněně."

"Ta podmínka mi pořád visí nad hlavou. Že jsem neskončil za mřížemi, za to vděčím jenom velkému mezinárodnímu tlaku na naši vládu. Ujal se mne Mezinárodní Penklub, můj případ zmiňovala i každoroční posudek Evropské komise na Turecko a taky výroční zpráva amerického ministerstva zahraničí," říká Bekdil.

V tureckém trestním zákoníku stále existuje paragraf, který zakazuje urážet stát a jeho instituce, tedy armádu, prezidenta, premiéra, parlament a soudy a hrozí za to trestem dvou let vězení.

O premiérovi například můžete napsat, že jeho politika neprospívá státu, kdybyste ale napsali, že premiér provádí hloupou politiku, riskujete proces. Soudy nicméně tento paragraf už prakticky nepoužívají.

Spíš než s přímým tlakem se nekonformní novináři musejí vyrovnávat s nepsanými, přesto ale silnými společenskými konvencemi.

V podstatě nedotknutelný zůstává Attatürk; relativně málo se píše o genocidě Arménů, během níž osmanské vojsko v roce 1915 pobilo možná až jeden milion civilistů; a obyčejní Turci nevědí skoro nic o dění v tureckém Kurdistánu, protože noviny o kurdském problému moc nepíší.

A proto může i takový ctihodný intelektuál, jakým je profesor a vysloužilý diplomat Necdet Bassa, s vážnou tváří tvrdit, že kurdský problém je dílem nepřejících západoevropských politiků.

"Válka s kurdskými povstalci si vyžádala zhruba 40 tisíc životů a stála nás 200 miliard dolarů. Představte si: kde mohlo Turecko být, kdyby mu bylo dopřáno investovat tyto sumy do dálnic, do železničních koridorů, na školy a na továrny?"

"Žádný kurdský problém samozřejmě neexistuje, tomu se musím smát. Některé vlády v Evropě financují kurdské teroristy prostě proto, aby nás uměle držely při zemi - to je z jejich pohledu dostatečný důvod," míní ankarský profesor Necdet Bassa.

Tradiční názorová jednota ale v posledních letech dostává trhliny. Když například loni na podzim poradní výbor vlády pro lidská práva zveřejnil kritickou zprávu o národnostní politice vlády (především o postavení Kurdů) a vláda se od výboru distancovala, noviny se rozdělily.

"Na univerzitě jsem žádné problémy neměl, horší byla reakce tisku. Nacionalistické noviny o nás psaly strašně agresivním stylem, ale jiné deníky se zase stavěly za nás a některé velké noviny se snažily o vyváženou pozici. To by ještě před pár lety bylo nepředstavitelné," vypráví jeden z autorů zprávy, Ibrahim Kaboglu.

Noviny vyložené v tureckých trafikách vypadají podobně jako české: jsou barevné, laděné trošku do bulváru.

Největší list Hürriet prodá denně skoro půl milionu exemplářů. Teprve od začátku devadesátých let mohou vysílat soukromé televize a soukromá rádia, což turecké mediální scéně vlilo novou krev do žil.

Dnes v zemi bublá nepřehledná změť lokálních stanic, 1200 soukromých rádií a 350 televizí.

Prostě s jistou nadsázkou se dá říct, že svobodná novinařina je v Turecku zhruba stejně stará jako v České republice. A přesto představuje na poměry muslimského světa unikát.

Aby se v Turecku opravdu udržel umírněný islám i v podmínkách neomezené demokracie, aby nezačal určovat tep doby víc než dosud, musí si stávající společenská elita zachovat svůj určující kulturní vliv.

Evropská Thrákie, istanbulská aglomerace, pobřeží Egejského a Středozemního moře, také ale několik kompaktních území ve vnitrozemí, to všechno patří k takzvanému pokrokovému, pozápadnělému Turecku, které by do Evropské unie mohlo vstoupit hned.

Druhé Turecko se rozkládá na východě a jihovýchodě, u syrských, iráckých nebo gruzínských hranic, a také ve velké části vnitrozemí, takzvané Anatolii.

Cestovatel, který na trase z Ankary na jih k moři vystoupí například v městě Konya, snadno získá dojem, že je na exkursi ve středověku.

Tito tradičněji založení Turci zaplavují v posledních letech velká města na západě země a znervóznělí členové starého establishmentu už počítají svoje divize v této neviditelné kulturní válce.

"Ti, kteří patří k elitě, opravdoví Evropané jako já, těch je tak pět procent. Dalších odhadem asi šedesát procent Turků k Evropě a k evropským hodnotám instinktivně tíhne."

"Bohužel těmhle lidem chybí kulturní zázemí, takže je nemáme všechny jisté a musíme se o ně přetahovat s lidmi, jímž říkám nepřátelé Západu - a těchto uvědomělých protievropských konzervativců je, řekl bych, kolem třiceti procent," říká profesor Ahmet Mumcu.

Sociologická úvaha profesora Mumca se vrací zpět k otázce, zdali v Turecku převáží západní nebo orientální tradice.

Většina indicií napovídá spíš vítězství západní varianty. Potíž je v tom, že vstoupit do kontaktu s oním tradičním, orientálním Tureckem je pro Evropana neznalého turečtiny velmi obtížné.

Na venkově a v menších vnitrozemských městech se jen výjimečně domluvíte nějakým západním jazykem.

A Turci, kteří se domluví s vámi, zase skoro určitě patří k oněm Mumcovým pěti poevropštělým procentům.

Právě na jejich informace, na jejich obraz svojí země a sebe sama se ostatně musela spolehnout i Evropská unie, když se v prosinci rozhodla dát Turecku zelenou.