Daniel Kaiser redaktor BBC

ISTANBUL V největším tureckém městě se Evropa prolíná s Asií Instanbul byl bývalým hlavním městem Byzantské říše V roce 1930 byla Konstantinopol oficiálně přejmenována na Istanbul Počet obyvatel: 9,4 milionů

Ta se podle všeobecného očekávání budou táhnout nejmíň deset, možná až patnáct roků.

Početní odpůrci tureckého členství zdůrazňují, že tentokrát ve vyjednávacím procesu nebude nic automatického a že Turecko také nakonec může vyjít naprázdno a být odmítnuto.

Po čtyřiceti letech - tak dlouho Evropa Turecku dávala nezávazné naděje - byl ale v Bruselu pevně stanoven "okamžik pravdy".

V dohledné době se konečně ukáže, jak to Evropa se svým asijským předpolím myslí.

Jak by vstup velké a početné muslimské země změnil Evropu? Proč vlastně Turci z Malé Asie tolik chtějí do Evropy? Jak zareagují, pokud jim EU nakonec přibouchne dveře před nosem?

Podruhé v Evropě?

Istanbul je úchvatné město - leží na třech protilehlých strmých poloostrovech a podle toho, jak se postavíte, cítíte v zádech Evropu a před sebou vidíte Asii. Nebo obráceně.

Město, které teď žije nadějí na návrat do Evropy, už jednou jejím centrem bylo - před sedmnácti sty lety sem císař Konstantin z Říma přestěhoval centrální úřady říše; dodnes v Istanbulu tisíce západních turistů obhlížejí právě římské památky.

Římské základy má mimochodem i slavná mešita Haghia Sophia, která byla původně křesťanskou bazilikou.

Roku 1453 ale Cařihrad, hlavní město Byzantské říše, padl do rukou osmanských sultánů, tedy válečníků původem ze střední Asie. Dvakrát se Osmani dostali až před Vídeň a v těžkých válkách táhnoucích se několik set let se v Evropě ujal pohled, který na sobě Turci cítí dodnes.

Brutální, krvežízniví, rozpínaví - prostě nebezpečí z východu. Dosluhující evropský komisař Fritz Bolkestein letos na podzim dokonce poznamenal, "že pokud Evropská unie Turecko přijme, u Vídně se v roce 1683 válčilo zbytečně."

Bitva o Vídeň je dávno odeznělá historie; tak z čeho pramení dnešní evropská zdrženlivost a strach?

Prameny obav

Důvodů je několik: především ten, že Turecko je muslimská země.

OSMANSKÁ ŘÍŠE Osmanská říše existovala více než 600 let (1299 - 1922) Zasahovala do jihovýchodní Evropy, severní Afriky a na Blízký východ Turecká republika vznikla v roce 1922

K islámu, hlavně k jeho sunnitské verzi, se hlásí 99 procent obyvatelstva.

Zatímco podstatná část evropských křesťanů existuje už jen v matrikách, Turci svoje náboženství poctivě praktikují, 90 procent jich například dodržuje ramadán.

Právě rivalitou dvou monoteistických náboženství se dá vysvětlit odpor vůči turecké přihlášce, který v sobě jenom ledabyle potlačují evropské křesťanskodemokratické strany.

Za druhé se Turci rychle množí. Je jich sedmdesát milionů, o deset milionů víc než před deseti lety. Dvěma ze tři Turků ještě nebylo 35 let. Přitom je Turecko na evropská měřítka vyloženě chudou zemí.

V přepočtu na hlavu dosahuje jenom polovičního HDP průměru nových členů ze střední Evropy. A za třetí: turecká demokracie, soudy, justice, to všechno je z evropského pohledu velmi nedokonalé a nehotové.

Země v pohybu

Turecký novinář Burak Bekdil s otevřeností pro Turecko netypickou říká:

"Jako Turek bych hlasoval pro vstup, když ale ta otázka bude položena občanům Evropské unie, být Evropan, který něco ví o současném Turecku, tak bych teď hlasoval proti."

Slovo "teď" nepoužil novinář Bekdil náhodou.

Zhruba od roku 1999, kdy unie Turkům dala najevo, že s nimi počítá, se země překotně vyvíjí: všechno je v pohybu, nikdo s určitostí nemůže vyloučit žádný scénář.

Pod tlakem Evropské unie zavádí republika reformy, které by byly ještě před pěti lety nepředstavitelné. Turecká ekonomika roste o sedm, osm procent HDP ročně.

U vlády je islámská Strana spravedlnosti a rozvoje Recepa Erdogana, což - tvrdí optimisté - by mohlo znamenat vtažení náboženských aktivistů do demokratického systému a konec nebezpečí, že se jednou nepřijatelně zradikalizují.

Pesimisté - tak jako třeba renomovaný právník a politolog z Baškentské univerzity v Ankaře Ahmat Mumcu - se naopak bojí, že Erdogan má tajný cíl: zavést jednoho dne islámské právo, šariu.

Evropská perspektiva

"Koncept šarii znovu posiluje - a to je strašné! Nemělo by se zapomínat, že Erdogan před pár lety přirovnal demokracii k tramvaji a řekl: 'Na konečné vystoupíme'. Proto nás do Evropské unie musíte vzít co nejdřív, pak snad tahle rizika odpadnou," říká právník a poradce předsedy parlamentu Ahmet Mumcu.

Turecko vzalo mnohé reformy skutečně vážně

Zatím ovšem evropské perspektivě přizpůsobují své chování všichni: Erdogan, státní aparát i armáda. Generálové, tradiční strážci sekulárního státu, teď se zaťatými zuby tolerují muslimského premiéra Erdogana.

To je novinka, jenom od roku 1960 armáda třikrát smetla vládu, když se chovala příliš emancipovaně. Ještě v roce 1997 generální štáb nevybíravými výhružkami přinutil rezignovat prvního islamistického premiéra v dějinách země.

Jeho Stranu blahobytu pak zakázal soud, velmi pravděpodobně na pokyn generálního štábu.

Zakázaná partaj se přejmenovala a přerodila do modernější podoby: teď se jmenuje Strana spravedlnosti a rozvoje (AK Parti).

V létě roku 2002 vyhrála s velkým náskokem volby a Erdogan, pár let předtím vězněný za náboženskou propagandu, rozjel v Turecku nevídané, Evropskou unií požadované reformy.

Zlepšující se vztahy s Řeckem

Místopředseda AK Parti Reha Denemec je na výkony své strany náležitě pyšný:

"Hodně věcí se změnilo, hlavně díky vedení této země. Naše strana měla ve svém programu vstup do Evropské unie, taky proto, že jsme věděli, že to urychlí změny. Cestovní mapa, kterou nám unie napsala, to je takový reformní harmonogram - a my ho přesně plníme."

"Uvědomte si prosím, jaký k tomu právě moje strana má silný mandát. Podle posledních průzkumů podporuje vstup do Evropy 75 procent Turků, ale nejvíc jich je právě mezi našimi voliči: 84 procent. Tím se jiné strany pochlubit nemohou."

O jakých reformách to Denemec vlastně mluví?

Nejviditelnější jsou dvě změny na pomezí vnitřní a zahraničí politiky. Turecko, tradiční nepřítel s Řeckem, si z vlády v Aténách dokázalo udělat svého hlavního přímluvce v Bruselu.

Nejdřív obě země sblížilo zemětřesení v roce 1999 a záchranářské týmy. Řekové v Turecku a pak zase na oplátku Turci v Řecku, odklízeli sutiny a staré nacionální předsudky.

Hlavně se ale letos z kraje roku zatřásla politická scéna na rozděleném Kypru. Zatímco ostrovní Turci - i na radu Erdogana - hlasovali pro plán OSN sjednocení Kypru, řecká většina plán odmítla.

Do Evropské unie vstoupil tedy jenom řecký Kypr, ale Evropa najednou vůči Turecku, dlouhá léta kritizovanému za kyperskou neústupnost, cítí dluh. Pak se Ankara hnula i ve své menšinové politice.

Reformy menšinové politiky

Sedm milionů Kurdů, odbojný horský národ na východě, může už zase na veřejnosti mluvit kurdsky, od letoška pro ně hodinu týdně vysílá kurdsky státní televize a rozhlas.

KURDSKÁ OTÁZKA  Z podzemí již mohla vyjít kurdská politická strana DEHAP, občas považovaná za nepřiznané politické křídlo guerilly Daniel Kaiser

Válka proti marxistickým teroristům ze Strany kurdských pracujících (PKK), která trvá dvacet let a stála nejméně 30 tisíc životů, ale pokračuje a turecká armáda podle dostupných zpráv dodnes občas vypaluje vesnice podezřelé ze spolupráce s povstalci.

Z podzemí ale mohla vyjít kurdská politická strana DEHAP, občas považovaná za nepřiznané politické křídlo guerilly. V Istanbulu má pobočku v odlehlé postranní uličce, jen asi dvacet metrů za policejní stanicí, před níž hlídkuje transportér a muži se samopaly.

I tamní Kurdi cítí, že jim díky Evropě vane příznivější vítr. Návštěvník ze západu je pro ně vzácnost a tak funkcionář strany Copo na každou aktuální politickou otázku odpovídá slavnostně, historicky a zeširoka.

"Kurdistán je kolébkou mezopotámské civilizace. Postupně se k nám napojily další civilizace, které nás ale nakonec převálcovaly. Kvůli tomu spousta Kurdů zapomněla vlastní řeč."

"Vedli jsme 29 neúspěšných povstání. Ale až s tím, jak se otevírá možnost vstupu do Evropské unie, zase získáváme zpět některá kulturní práva," říká zástupce strany Copo.

Změny v trestním zákoníku

Změny se, zatím většinou jen na papíře používaném k tištění zákonů, dějí v mnoha dalších oblastech. V září parlament obsáhle zmodernizoval trestní zákoník.

Zmizely nebo byly "rozředěny" některé paragrafy, které zaváněly cenzurou, například extenzivně vykládaná klauzule o útocích na státní zájmy.

Byl zrušen trest smrti, takže trest smrti pro šéfa PKK Abdula Öcalana se de facto změnil na doživotní vězení.

Zmizela také většina paragrafů, které mužům zabezpečovaly převahu nad ženami. Liz Erceviková z istanbulské nátlakové skupiny Ženy pro ženská práva říká, že parlament ve své reformě vyslyšel většinu jejich připomínek.

"Když jsme před dvěma roky začínaly naši kampaň, dohodly jsme se, že místo drobných kosmetických změn musíme usilovat o celkové přepsání trestního zákoníku. A to se docela povedlo: z 58 našich připomínek jich bylo splněno 53."

"Zmíním několik případů: znásilnění dřív bylo koncipováno jako zločin proti společnosti, od nynějška to je zločin proti jednotlivci. Za zabití ženy pro nevěru - tradicionalisté tento zvyk nazývají zabitím pro záchranu cti - jsou už daleko přísnější tresty."

"Máme paragraf, který definuje sexuální obtěžování, například i na pracovišti, a který ho konečně kriminalizuje," vysvětluje Liz Erceviková.

Jak žijí turecké ženy

Turkyně, respektive ty, které se narodily do konzervativních oblastí nebo alespoň do konzervativních rodin, mají neporovnatelně těžší život a jsou vychované k úplné podřízenosti mužům.

ŽENY A ISLÁM Na muslimské šátky se občas nahlíží jako na symbol radikálního islámu

Podle průzkumů organizace Ženy pro ženská práva asi deset procent žen v jihovýchodním Turecku žije v neoficiální polygamii.

Kdyby se zákon, který mnohoženství zakazuje, uplatňoval důsledně, za mřížemi by podle toho, co se povídá v Istanbulu, skončila i řada vládních poslanců.

Žena, která sháněla práci, musela donedávna ukázat zaměstnavateli písemné povolení od svého manžela. Muži za nevěru hrozilo maximálně několik měsíců, ženě ale několik let vězení.

To všechno už díky Evropské unii neplatí. A ve velkých městech na západě země, v Istanbulu, Izmiru nebo v Ankaře, většina žen žije jako na Západě - chodí bez šátků, kouří, mladé ženy často chodí na diskotéky, pijí alkohol a zajímají se o muže.

Se společenským uvolněním jde ruku v ruce i ekonomická liberalizace. Vláda, vědoma si nízké výkonnosti turecké ekonomiky, usnadňuje podnikání a ořezává orientální, i pro otrlého Středoevropana neuvěřitelnou, byrokracii.

Ekonomická liberalizace

"Dřív jste musel sehnat devatenáct podpisů od devatenácti různých státních úředníků, když jste tady chtěl založit firmu," říká byznysmen a bývalý diplomat Can Buharali z nevládního Fóra pro ekonomickou a zahraniční politiku.

"Loni vláda obchodní zákoník zjednodušila tak, že teď vám k registraci firmy stačí podpisy tři. To je enormní zjednodušení, to je debyrokratizace."

"Snižují se taky podnikové daně, no a protože zjevně nastává éra politické stability, počítám s tím, že poroste zájem zahraničních investorů."

"Už teď máme signály, že si tady spousta západních koncernů ohledává půdu," těší se Can Buharali.

Turecko tedy ucítilo Evropu a mění se tempem, které by mu mohla závidět leckterá z postkomunistických zemí. Potenciálně velký problém se ale skrývá v povaze, opravdovosti a hloubce změn.

Co je transformační smršť posledních dvou roků proti setrvačnosti zvyků a společenským normám platným po staletí?

Jak opravdově a trvale Turci svoji modernizaci myslí? Hospodářství roste tak rychle i proto, že bylo dlouhá léta nepřirozeně přidušené.

Evropská unie si během jednání začne klást dodatečné podmínky - nejmenovaný komisař prohlašuje, že těch dodatečných podmínek budou hlavně v přebírání legislativy tisíce.

Euro-euforie

Turci jsou známí coby lidé rychlých a vrtkavých emocí a euro-euforie se na osmdesátiprocentní hranici nemůže dlouho udržet.

ZMĚNY V TRESTNÍM ZÁKONÍKU Abdul Öcalan V září parlament obsáhle zmodernizoval trestní zákoník Byl zrušen trest smrti, takže trest smrti pro šéfa PKK, Strany Kurdských pracujících, Abdula Öcalana, se de facto změnil na doživotní vězení

Zatím chtějí normální Turci do unie spíš instinktivně, ale je to jako dlouho potlačované přání, na které se člověk fixuje tak, až zapomene, proč si to vlastně přál. Tak jako čtyřiadvacetiletá studentka Alian z Izmiru:

"Pro moji zemi je vstup do unie tolik důležitý, ale nevím... Nevím a nejsem si vlastně ani jistá, že se tam někdy dostaneme."

Bude to ještě hrbolatá cesta. Brusel bude od Turecka tvrdě vyžadovat nejenom uznání Kypru, jak to předvedl na tomto summitu, ale i opravdové zrovnoprávnění Kurdů.

Zatím se například ve škole neučí kurdština. Ani jedna z 28 tureckých univerzit nemá kurdská studia.

A průměrní Turci si budou muset odvyknout představě, že Evropská unie znamená hlavně víc hotových peněz, ať už dotací z evropských fondů nebo výdělků, za nimiž by se Turci mohli stěhovat do Evropy.

'Vystěhovalecký potenciál'

V Německu žije 2,6 milionu lTurků a Kurdů a Německo už další nechce. Dirk Tröndle pracuje v ankarské pobočce Nadace Konrada Adenauera, blízké německým konzervativcům.

"Pořádali jsme před čtyřmi roky takovou akci: pozvali jsme do Ankary 500 studentů ze všech tureckých univerzit a zeptali se jich: 'Kdo z vás by chtěl dlouhodobě žít a pracovat v Evropské unii?'"

"Z těch 500 zvedlo ruku 488 lidí. Takže i když studenti představují jenom určitý vzorek turecké společnosti, už na tom vidíte, jaký vystěhovalecký potenciál tady dřímá," komentuje tureckou euro-euforii Dirk Tröndle z turecké filiálky německé Nadace Konrada Adenauera.

"Premiér Erdogan taky německému kancléři Schröderovi neoficiálně nebo spíše polooficiálně slíbil, že Turecko i po vstupu do Unie ještě dvacet roků nebude žádat volný pohyb osob."

"Ale o tom normální Turci nic neví a koledují si o hluboké zklamání. Jenže za deset, patnáct let bude Turecko podle všeho o dost bohatší než dnes, v tom případě imigrační tlak a chuť odejít do Evropy hodně poleví," pokračuje Dirk Tröndle.

Mezi Evropou a Amerikou

Kromě strachu z přistěhovalectví nezvladatelných tureckých venkovanů do evropských měst zneklidňuje politické elity ve Francii, Německu, Nizozemsku nebo Rakousku také možný vliv Turecka na zahraniční politiku Evropské unie.

Turecko tradičně úzce spolupracuje s USA a s Izraelem

Turecko totiž tradičně úzce spolupracuje se Spojenými státy a s Izraelem. Amerika Turecko do Evropské unie doslova tlačí. Stalo by se Turecko trojským koněm atlantistů v evropském domě?

Odpověď už se dnes nezdá tak jistá jako ještě před pár lety. I když Pentagon má v Turecku dvě letecké základny a několik tisíc vojáků, na Ankaru už se nemůže slepě spoléhat.

Erdoganova většina v parlamentu loni nedovolila Američanům otevřít z Turecka severní frontu proti Iráku, čímž zpomalila americký postup a spoluzavinila dnešní potíže Američanů s iráckými povstalci.

"Tato vláda má velmi kritický poměr ke Spojeným státům, to je třeba jasně říct. Ačkoliv parlament americkou žádost o otevření druhé fronty odmítl jenom těsně, bylo to v americko-tureckých vztazích něco úplně nového, bylo to velké téma," vzpomíná Dirk Tröndle z Nadace Konrada Adenauera.

V souladu s EU

Podle jednoho průzkumu třetina Turků schvaluje sebevražedné pumové atentáty v Iráku a mezi obyčejnými Turky vůbec se šíří antiamerikanismus.

Současně se turecký establishment s až dojemným zápalem snaží dokázat, že Turecko se v Evropské unii nechystá torpédovat integrační trendy, jak si to od něho slibují Britové nebo třeba český prezident Václav Klaus.

Bude to přesně naopak, předpovídá Mensur Akgün z akademického think-tanku TESEV.

"V případě, že Evropská unie při vstupu Turecka už bude mít společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, budeme ji velmi pravděpodobně podporovat. Podívejte se na rozdíly v přístupu k Íránu a jeho jadernému programu."

"Evropská unie, v tomto případě Francie, Británie a Německo, to chtějí Íráčanům rozmluvit po dobrém, Američané možná přemýšlejí o vojenské síle. To my naprosto odmítáme, přikláníme se k politice Evropské unie."

"Jedním z hlavních důvodů, proč se snažíme vstoupit do EU, je naše zdráhání, neochota spoléhat se výlučně na Spojené státy jako na jedinou světovou velmoc," soudí Mansur Akgün.

Stejnou řečí jako akademik Akgün mluví i politik Reha Denemec, místopředseda vládní Strany spravedlnosti a rozvoje:

"Jestli budeme v Evropské unii, budeme muset přijímat rozhodnutí v souladu s hlavním proudem Evropské unie. To je úplně jasné, to my sami dobře víme, a proto jsou obavy a všechny ty řeči o Turecku jako trojském koni Američanů v Evropě nesmyslné."

To, jak horlivě proevropsky teď vystupuje Denemec, ale stejně tak i univerzitní profesor Akgün a další členové tureckého establishmentu, není úplně přesvědčivé a například diplomatický sbor v Ankaře nijak nepřesvědčují.

Skeptické hlasy

Turci, posmívá se jeden anonymní západní diplomat v Ankaře, se najednou chovají jako vzorní žáčci, staré přísloví "Poturčenec horší Turka" by prý mělo dostat nový slovní základ Evropan.

Co udělají Turci, pokud by je státy EU mezi sebe nepustily?

Většina diplomatického sboru z unijních zemí prý je neoficiálně, většinou v rozporu s politikou svých vlád doma, tureckoskeptická. Ale dlouhá jednání, na jejichž konci bude spíš vstup Turecka, přesto musejí brát vážně.

Proč je většina evropských vlád turecké žádosti nakloněná? Poprvé byla Turecku perspektiva členství naznačena už v roce 1963 a od té doby opakovaně. Bylo by trapné Turky, kteří za oněch čtyřicet roků na poměry Blízkého východu nesmírně poevropštili, jen tak bez vysvětlení odmítnout.

Evropská unie se také bojí, že by odmítnutí Turci mohli v pochopitelném rozčílení propadnout protizápadním sentimentům a islámskému radikalismu. Turecko je ale také potenciálně až stomilionový zákaznický trh a má větší a ostřílenější armádu než všechny unijní státy, snad s výjimkou Británie.

'Privilegované partnerství'

Část evropské pravice chce členství Turecka zabránit a jako cenu útěchy mu nabízí jakési speciální a privilegované partnerství. Premiér Erdogan ale o nic menšího, než je plné členství, nemá zájem.

A v tom je zajedno i s opozicí. Podle profesora Necdeta Bassy, který na konci devadesátých let pracoval jako hlavní poradce tehdejšího předsedy vlády Mehmeta Yilmaze, je privilegované partnerství prázdný žvást.

"Na konci vyjednávání smí být pouze jeden cíl: plné členství Turecka. Všechny ostatní možnosti, které jsou zmiňovány, hlavně to slavné 'privilegované partnerství', jsou bubliny. Nikdo nám ještě neřekl, co by mělo být obsahem privilegovaného partnerství."

"Celní unii s Evropou už máme několik roků, ve vojenských záležitostech jsme se Západem už dávno spjati v Severoatlantické alianci. Co tím myslí, tím privilegovaným vztahem?"

"Hlavně Němci, jejich konzervativci, by si měli uvědomit, že 2,5 milionu Turků, kteří u nich žijí, jsou velká voličská síla a že by jim to mohli u voleb spočítat," rozohňuje se Necdet Bassa.

Názory Francie a Německa

Zvláštní je, že profesora Bassu příliš neznervózňuje Francie, kde asi o připuštění Turecka budou mít referendum - Bassa se spoléhá na francouzské politiky. Ti prý výhody tureckého členství svému národu vysvětlí.

ARMÁDA A POŽADAVKY UNIE EU požádala Turecko, aby omezilo roli armády v politice

Přitom podle úplně čerstvých čísel nechce Turecko v unii až 67 procent Francouzů. Víc Bassovi a stejně tak většině turecké elity leží na srdci Německo, země, k níž se Turci vztahují asi nejvíc, hned po Spojených státech.

Ve Francii i v Německu oponují Turecku konzervativci: jenže zatímco nejmocnější francouzský konzervativec, prezident Jacques Chirac, Turecko podporuje, německý konzervativní tábor je ve věci Turecka jednotně proti.

Předsedkyně CDU Angela Merkelová přijela letos v březnu nabídku privilegovaného partnerství propagovat přímo do Ankary, se zlou se ale potázala jak u publika na veřejné přednášce, tak u tureckých politiků.

"Turecká vláda její nabídku přátelsky vyslechla, hned ale přešli k dalším bodům agendy. Šlo samozřejmě o to, že jiná alternativa k plnoprávnému členství pro ně nepřichází v úvahu," vzpomíná si Dirk Tröndle na cestu Angely Merkelové do Ankary.

Někteří představitelé Turecka ovšem varují, že jejich země "také není ochotna spolknout úplně všechno".

Jestli si prý unijní vlády budou vymýšlet pořád nové a nové požadavky tak jako teď slovenští nebo francouzští poslanci, kteří po Turecku žádají omluvu za genocidu Arménů v roce 1915, může to být nakonec Ankara, kdo z rozhovorů odejde.

Alternativy

Profesor Ahmet Mumcu upozorňuje, že rozhovory by mohly ztroskotat, kdyby třeba unie žádala širokou autonomii pro Kurdy.

"Maximálně by mohli dostat ohraničenou autonomii, jaká třeba existuje na některých územích Francie, víc Kurdům žádná vláda v Ankaře nedá. A jestli Brusel bude chtít víc, nemůže to skončit dobře a jednání dospějí do slepé uličky. Neboli: turecké vládě ještě jednání s Evropskou unií připraví velmi těžké chvilky."

"Ale současná Erdoganova vláda, tak jako to dělají demokratické vlády všude na světě, teď uvažuje v perspektivě tohoto volebního období. Do příštích voleb zbývají dva a půl roku a Erdoganovi půjde o to, aby se v jednáních s unií do voleb neotevírala výbušná témata."

"Pak lidem řekne: 'jednání jdou celkově dobře, i když nás čeká pár nepříjemností'," říká profesor ústavního práva a poradce předsedy parlamentu Ahmet Mumcu.

Jak Turci zareagují, pokud jim někdy během jednání Brusel řekne: nechceme vás? Otázka, kterou Turci neslyší rádi.

Reha Denemec na toto téma říká: "Tak to nebude konec světa. Svět je velký a Turecko není zrovna malá země. Řekneme si: nechtějí nás, fajn, nevadí, koneckonců jsme všechny ty reformy dělali pro naše lidi, aby se tady žilo líp."

"Opravdu, to je velká změna v naší filozofii: dřív se všechno dělalo pouze pod tlakem Západu, teď reformujeme s jeho pomocí, ale z vlastní vůle."

Zpětný dopad na unii?

"Spíš než Turecko by evropské NE poškodilo unii. Jsme v kritickém bodě, dívá se teď na nás celý islámský svět, a jestli nás nevezmete, řeknou si: 'Aha, tak přeci měl Samuel Huntigton pravdu, to je střet civilizací, Turky nevzali jenom proto, že vyznávají jiné náboženství.'"

Poškodilo by evropské NE hlavně unii?

"Naše přihláška do unie je proto indikátor, který sleduje celý islámský svět."

Stejně jako vládní poslanec mluví v tomto případě i ikona turecké novinařiny, zasloužilý zpravodaj CNN Türk Mehmet Ali Birant - i podle něj je připuštění Turecka k rozhovorům důležité hlavně z psychologického hlediska.

"Když nám Evropa řekne: ne, jste moc blonďatí, máte příliš modré oči, bohužel vám nemůžeme dát ani příležitost jít ke zkoušce, pak to bude sprosté chování. Turecko se změní a dramaticky v něm posílí protievropské nálady: nechtějí nás vzít, protože jsme muslimové."

"Chtějí jen slíznout smetanu, na celní unii, která přeci evropskému byznysu otevírá sedmdesátimilionový turecký trh, jsme jim dobří. Evropa se v takovém případě už nikdy nebude moci spolehnout na Turecko. To je jisté," říká Ali Birant.

A jak by se odmítnuté Turecko začalo chovat na mezinárodním poli?

Zpět k USA?

Mehmet Ali Birant tipuje, že by se vrátilo pod patronát Spojených států.

"Turci už nebudou mít chuť dělat Evropě nárazníkovou zónu vůči prostoru bývalého Sovětského svazu a Střednímu východu."

"Myslím si, že v takovém případě se staneme policistou Ameriky na Blízkém východě. Ne že bychom chtěli, ale v případě evropského odmítnutí se to asi stane," dodává Mehmet Ali Birant

A s názorem novináře Biranta souhlasí akademik Mensur Akgün, který se specializuje na zahraniční politiku.

"Na Evropu v tomhle prostoru mezi Blízkým a Středním východem čeká spousta problémů. A odmítnutí Turci nebudou mít chuť Evropě pomáhat."

"V prvé řadě to platí pro Kypr, bez Turecka v Unii se jen velmi, velmi těžko najde řešení: i vy, Češi, to pocítíte až v kostech, jak vyčerpávající kyperský problém je," míní Mensur Akgün.

Poradce předsedy parlamentu Ahmet Mumcu varuje, že zklamaná Ankara by si mohla vybrat i jinačí "parťáky", než je Washington.

Pomocná ruka z Ruska

"Například ruský prezident Putin nám nabízí ruku. Říkal, že se do Evropy nehodíme a ať to zkusíme s Rusy. Jak víte, turecký průmysl doslova stojí a padá se svými ohromnými investicemi v Rusku. Jsou to stamilionové zakázky, ve stavebním a těžebním průmyslu."

Například ruský prezident Putin nám nabízí ruku. Říkal, že se do Evropy nehodíme a ať to zkusíme s Rusy Ahmet Mumcu

"Skoro všechny pivovary v Rusku patří tureckým investorům. Ještě větší strach než z partnerství s Ruskem ale mám z toho, že se dostaneme do vleku islámských zemí. To je mimochodem v očích naší vlády velmi dobrá alternativa. A Evropa si to bohužel neuvědomuje," dodává Ahmet Mumcu.

Ale Evropa si to uvědomuje.

Hlavně kvůli strategickému významu Turecka překousla svoje kulturní, společenské a historické výhrady.

I když si to odpůrci tureckého místa v Evropě nebudou chtít přiznat, verdikt EU ze 17. prosince je odvážná sázka, z níž se starý kontinent už nebude moci jen tak stáhnout.

Ta sázka může vyjít, stejně tak je ale možné, že čím víc se bude Turecko pod tlakem Bruselu demokratizovat, tím méně bude evropské. Evropská unie riskuje.

Takhle jsme ji dosud neznali.