BBCCzech

Od teroristických útoků na Spojené státy z roku 2001, následných preventivních zásahů koalice vedené Amerikou v Afghánistánu a Iráku a pokračujícího násilí nejen na Blízkém východě se vztah islámského světa a západu probírá prakticky neustále.

Část odborníků hovoří o neslučitelnosti dvou odlišných konceptů a střetu civilizací, oponenti pesimistických teorií hovoří o neporozumění a vyzývají ke snaze o pochopení a spolupráci.

Je islám náboženstvím, kterého by se západní společnost měla bát? Jak by spolu oba světy měly komunikovat?

V londýnské centrální mešitě svolává muezzin věřící k pravidelné páteční modlitbě.

Británie patří v Evropě k zemím s početnou muslimskou komunitou - ve Spojeném království žije více než jeden a půl miliónů lidí, kteří vyznávají islám.

Otázka soužití muslimské komunity s většinovou společností se tudíž dostává na přetřes téměř neustále.

Debata o tom, jak vlastně život britských muslimů vypadá a kolik toho o jejich kultuře vědí jejich spoluobčané, zesílila po zveřejnění poměrně pochmurných výsledků průzkumu britského Institutu pro otevřenou společnost.

Britští muslimové podle něj často trpí kvůli své víře diskriminací. 80 procent britských muslimů tvrdí, že po útocích na New York a Washington z roku 2001 na vlastní kůži pocítilo projevy tzv. islamofobie.

Pro Ajmala Masroora z britské Islámské společnosti tyto závěry nejsou příliš velkým překvapením:

"Pokud mluvíte s obyčejnými muslimy, řekněme například v Londýně, Lutonu, Bradfordu nebo Birminghamu, zjistíte, že jsou velmi deprimovaní, zvláště kvůli krokům vlády."

"Islamofobie je v současnosti na vzestupu kvůli protiteroristickým zákonům, kvůli naprostému nepochopení smýšlení muslimské komunity ze strany premiéra Tonyho Blaira, kvůli válce v Iráku, letitým problémům v Palestině, Afghánistánu a pokrytectví naší vlády, která na jedné straně mluví o demokracii a na straně druhé zabíjí nevinné Iráčany."

"Na mého otce stojícího na autobusové zastávce někdo zakřičel 'Bin Ládine' a hodil po něm vejce, na mou sestru někdo plivnul a na manželku volali, že je bin Ládinova sestra. Lidé, kteří na pohled vypadají jako muslimové, jsou neustálým terčem posměšků," tvrdí Ajmal Masroor z britské Islámské společnosti.

Podle jeho názoru by se britské vláda měla snažit prosadit zákon zakazující náboženskou diskriminaci.

Jak ovšem dodává, zodpovědnost leží i na samotné muslimské komunitě, která by měla vyjít z ústraní a plně se zapojit do života britské společnosti.

Debata o soužití britské muslimské menšiny s většinovou společností pravděpodobně zní povědomě uším mnoha dalších Evropanů.

Ve Francii žije 5 miliónů muslimů, islám je zde druhým nejsilnějším náboženstvím.

Německá muslimská komunita, složená převážně z tureckých přistěhovalců, čítá 3 a půl miliónu lidí a tak bychom mohli dále pokračovat.

Každá ze zemí se s kulturními rozdíly mezi obyvateli vyrovnává po svém a každá s jinými výsledky.

Problém uvnitř evropských zemí ale do jisté míry jen odráží otázku, s níž si teoretikové i politici lámou hlavu v prostoru přesahujícím hranice jednotlivých států - a sice jakým způsobem vedle sebe může koexistovat západní křesťanská kultura a kultura islámská jako takové.

V Británii se už od roku 1985 snaží budovat mosty mezi oběma světy Oxfordské centrum pro islámská studia, které je přidruženou institucí univerzity v Oxfordu.

Podle ředitele centra Farhana Nizamího je tolerance a přátelství možné dosáhnout jenom tehdy, pokud se podaří porozumět tomu, jak společnosti vyznávající islám fungují.

"Centrum aktivně podporuje partnerství ve vzdělávání mezi západní kulturou a islámským světem. A z tohoto partnerství budou profitovat obě strany."

"Západním univerzitám přinese nové dimenze studií muslimských společností, úspěchy západní civilizace díky němu naopak budou dostupné islámskému světu."

"Musí jít o obousměrný proces a toho lze dosáhnout jen prostřednictvím vzdělávání, které není ani polemické, ani obhajující, ale snaží se prozkoumávat, hledat, porozumět a vysvětlit,"

K dosažení těchto cílů by instituci měla pomoci nová budova, která do slavného a starobylého anglického univerzitního města svou architekturou, věžičkami a ozdobnou kaligrafií zanedlouho vnese příchuť daleké Arábie a ještě vzdálenějších jihoasijských muslimských zemí.

Stavební práce jsou v plném proudu. Téměř v centru Oxfordu úspěšně roste budova, která v sobě má nést to nejlepší z oxfordské tradice a zároveň to nejlepší z islámské architektury.

V zateplených stavebních holínkách a s helmou na hlavě mohu pod pokličku budoucí křižovatky dvou kultur nahlédnout a s pomocí Davida Browninga si udělat jasnější představu o tom, jak by jednou instituce zprostředkovávající poznání mezi dvěma kulturami měla vypadat:

"Centrum by mělo po svém dokončení fungovat přesně ve stylu tradičních univerzitních měst - kolej by měla nabídnout stálý domov, vzdělání a společný život studentům i akademikům."

Architektonické plány budí obdiv, kromě přednáškových sálů, hlavní posluchárny, knihovny a dalšího studijního zázemí v komplexu nebude chybět perfektní sociální a kulturní servis - ubytovací prostory a jídelna, výstavní síň a samozřejmě mešita.

"Doufáme, že výzdoba budovy bude reprezentovat rozmanitost islámského světa. Doufám, že vstupní dvorana bude patřit Istanbulu. Zájem projevil také Írán, který vyrábí nádherné keramické obkladové dlaždice, Malajsie by měla vybavit hlavní posluchárnu, knihovna se ponese v kuvajtském duchu a tak dále. Pevně věřím, že tu také někde vznikne místnost věnovaná Británii," žertuje David Browning.

Na to, až vzdělávací centrum začne fungovat v nové podobě, si studenti i veřejnost budou muset počkat ještě zhruba další dva roky. Podle Davida Browninga by celý projekt měl stát 60 miliónů liber. A odkud finance pocházejí?

"Finance přicházejí z nejrůznějších zdrojů a snažíme se, aby základna poskytující zdroje byla co nejširší, tak aby tato budova nebyla spojována s žádnou konkrétní zemí, ani žádným konkrétním regionem islámského světa."

"Velmi štědrá byla Saúdská Arábie, Kuvajt, Malajsie, zájem o spojení s tímto projektem vyjádřila ale celá řada dalších zemí," vysvětluje David Browning z Oxforského centra pro islámská studia.

Myšlenku dialogu a partnerství považuje za klíčovou pro soužití obou světů také ředitel nepoměrně skromnějšího islámského centra v Praze Vladimír Sáňka:

"Každopádně spolu musejí komunikovat, naučit se spolu žít, přebírat jeden od druhého to pozitivní. K tomu se musejí vzájemně poznávat. Evropané musejí znát islám, aby věděli, že z jeho strany žádné nebezpečí nehrozí. Neznalost a předsudky jsou někdy velké, a to z obou stran."

Mají muslimové zájem dozvědět se, na jakých hodnotách stojí západní kultura, že nejde o pouhou masu spotřebitelů?

"Spousta muslimů, kteří žijí v Evropě, ten zájem má. V muslimských zemích je ale dost lidí, kteří o Evropanech vědí jen málo."

"Západ hodnotí podle toho, o co se snaží a snažily vlády západních zemí u nich - kolonizovaly muslimské země, napáchaly tam a ještě dnes páchají spoustu bezpráví. "

Snahy o vzájemné porozumění by měly podle Sáňky rozhodně vycházet z obou stran. Problém v muslimském světě však vidí v pociťovaných zakořeněných křivdách, které muslimové cítí vůči západním velmocem.

Předsudky jsou podle něj upevňovány i v západním světě, který vykresluje ten muslimský jako prostředí plné násilností, nevysvětluje však, proč k těmto násilnostem dochází.

Proč ale muslimové neodmítnou radikály, kteří tento obraz zapříčiňují?

"Je pravda, že útoky, při nichž umírají nevinní lidé, jako jsou ty z Madridu, z 11. září či na Bali, nemají s islámem nic společného a muslimové by je měli odmítnout. Ale to spousta náboženských autorit tady i v islámském světě udělala, asi je nebylo dost slyšet."

"Pokud jsou ale útoky bojem proti okupaci, agresi, proti tomu, že jsou muslimové vyháněni ze svých domovů, jsou zabíjeny ženy a děti, jako je tomu v Palestině, Iráku nebo Čečensku, myslím si, že taková reakce je oprávněná."

Sáňka tvrdí, že problém v Izraeli je velmi složitý a zasluhuje si delší vysvětlování.

"Pokud umírají nevinní lidé, odporuje to islámu. Je třeba hodnotit každý skutek zvlášť a dívat se také na to, kolik Palestinců trpí desítky let. Palestinců umírá mnohem víc než lidí ze strany Izraele," tvrdí ředitel islámského centra v Praze Vladimír Sáňka.

Právě islámský radikalismus by se ovšem podle některých varovných hlasů mohl stát příčinou konce dosavadní otevřenosti západní společnosti.

Po nedávné vraždě nizozemského filmaře Thea van Gogha muslimským radikálem v Nizozemsku - zemi proslulé svou tolerancí a multikulturalitou - se strhla bouře nevole vůči muslimským přistěhovalcům.

Útoky vůči muslimským mešitám a školám se střídaly s odvetnými taženími proti křesťanským kostelům.

Vlády řady evropských zemí s početnou muslimskou menšinou - například Francie či Německa - uvažují o radikálním zpřísnění pravidel pro imigraci.

Řada voličů má strach, že v Evropě zakotvil muslimský radikalismus a odmítá islám jako takový.

Podle arcibiskupa Jozefa Miroslawa Zycinského z polského Lublinu se konflikt neodehrává mezi západní křesťansko-judaistickou společností a islámem jako takovým, ale právě mezi západem a islámským radikalismem.

"Já osobně se domnívám, že mnoho islámských představitelů nepodporuje terorismus, agresi a ničení."

"Pokud se na situaci podíváme z perspektivy vývoje v křesťanském světě, věřím tomu, že se věci pohnou kupředu. Je to jen čtyřicet let, co Vatikán přijal usnesení o ekuméně, a nyní je mezináboženský dialog něčím naprosto normálním."

"Věřím tomu, že také muslimské elity budou propagovat dialog mezi lidmi a mezi náboženstvími a na základě toho extremistické chování odsoudí také samotní muslimové," říká arcibiskup Jozefa Miroslaw Zycinský z polského Lublinu.

Podle prezidenta české křesťanské akademie Tomáše Halíka je klíčovou otázkou, do jaké míry jsou náboženství jako taková zneužívána k jiným - například politickým - cílům.

"Lidem z různých typů civilizace je zřejmé, že náboženství hraje a bude hrát ve veřejném životě důležitou roli. Mimo Evropu to nikoho nepřekvapuje, ale Evropané by si měli uvědomit, že náboženství není něco, co odchází do minulosti."

"Náboženství má různé polohy a různé tváře, a to i v rámci jedné tradice. V různých náboženských tradicích existují proudy fundamentalistické i proudy otevřené k dialogu. Jde o to, které budou mít větší vliv na náboženské komunity," připomíná Halík.

"Především pro mladou generaci je potřeba připravit velice konkrétní jazykové programy, protože jazyk zde hraje neobyčejně důležitou roli. Pokud se někdo integruje jazykově, ostatní složky kultury přicházejí snáze," říká ředitel Centra pro náboženský a kulturní dialog z pražské Husitské teologické fakulty Zdeněk Kučera.

Domnívá se, že porozumění musí začít u kulturních hodnot, nikoli u hodnot teologických. To daleko nevede. Je potřeba vidět celé životní souvislosti.

"Islám je jiný systém, než je křesťanství. Mám dojem, že právě tím právním pojetím morálního a rituálního života je dost blízký jednak lidem vychovaným v technice, kde se musí vykonat určité pravidlo, a jednak lidem, kteří neprošli jako celá euroamerická civilizace tím dlouhým filozofickým vývojem, kdy lidé jsou schopni o sobě pochybovat, kdy vědí, že život se nedá zvládat jednoduchými pravidly."

Přitažlivost islámu podle Kučery tkví v tom, že dokáže jasně formulovat odpovědi na životní otázky.

Kučera upozorňuje: "Západní, křesťanská kultura je ze své podstaty dialogicky zaměřena, ale to neznamená, že by dialog a soužití muselo být bezbřehé. Důležité je, aby civilizace, která vychází vstříc, byla životaschopná."

Jedním z klíčových katalyzátorů ve vztahu západního a islámského světa byly bezpochyby útoky na Spojené státy z roku 2001 a následná válka proti terorismu vedená Washingtonem.

Ozbrojené intervence v Afghánistánu a zejména pak v Iráku vyvolaly v muslimském světě vlnu nevole. Dodejme, že plnou podporu vlády takzvané "koalice ochotných" nezískaly ani na domácí půdě.

Podle jednoho z nejváženějších amerických muslimských učenců šejka Hamzy Júsufa je vztah mezi oběma světy poznamenán řadou zjednodušení a nepochopení.

"Pokud se například podíváme na současné dění v Iráku, řada tamních obyvatel je nazývána ozbrojenci, vzbouřenci a teroristy. Já tomu ale nevěřím. Myslím si, že někteří z nich skutečně jsou zlí lidé. Jiní ale podle mne věří, že brání svou vlast, že mají povinnost postavit se proti okupačním silám, a další to považují za náboženskou povinnost."

"Lidé nemají rádi, když si je někdo podrobuje. Můj prezident George Bush, když se ho na ozbrojený odpor ptali, odpověděl: 'Lidé nemají rádi, když je někdo okupuje, ani mně by se to pravděpodobně nelíbilo.' Lidé se této poznámce smáli, ale já si říkal: 'Bože, ten je ale upřímný,' a cítil jsem velkou úlevu, že taková slova z jeho úst zazněla. Protože tím vlastně uznával něco o druhé straně."

Hamza Júsuf by opravdu rád viděl "víc upřímnosti a poznání toho, že v současnosti v Iráku, ale i v dalších zemích mnoho lidí trpí a že toto utrpení je lidské utrpení. Že jde o lidské bytosti, které vnímají, mají své pocity, emoce, naděje a tužby a vše ostatní, co máme my. Že to jsou stejní lidé složení ze stejného masa a krve a že v jejich psychice fungují stejné mechanismy jako v naší."

A jak vnímají západní společnost lidé přímo v Iráku, v zemi momentálně nejexponovanější a nejvíce vystavené mezinárodní pozornosti?

Majed Tomy, Iráčan žijící v České republice, který pracoval devět měsíců při Koaliční správě v Iráku, připomíná, že Iráčané jsou velice vzdělaný národ. Na území Iráku vznikaly první státy, první písma, první zákony.

"Běžní Iráčané se snaží chápat západní civilizaci. Během času, který jsem teď v Iráku strávil, jsem nezaznamenal nenávist prostých lidí k Západu. Ti lidé mají stejné problémy jako každá rodina kdekoli na světě."

"Iráčané, kteří chtějí prospívat Iráku, se snaží realizovat demokracii. Iráčané teprve zkušenosti hledají, diskutují o tom, co je dobré a co naopak špatné."

"Mnoho Iráčanů studovalo v Londýně, ve Spojených státech, dokonce i v Československu. Jedná se o několik tisíc lidí, takže západní kultura pro ně není žádná novinka."

"Podle mého osobního názoru potřebují Iráčané mezinárodní pomoc zejména v oblastech lidských práv či nezávislých organizací. To je přeci jen novum."

"Radikální skupiny nereprezentují názor celého Iráku," upozorňuje Majed Toma, Iráčan, který působil při Koaliční správě v Iráku.

I přes jeho poměrně optimistická slova, co se týče pohledu běžných iráckých obyvatel na západní společnost, ovšem z řady míst zaznívají varovné hlasy.

Poradci amerického ministerstva obrany nedávno ostře kritizovali způsob, jakým americká vláda komunikuje s muslimským světem.

Pokud Spojené státy chtějí, aby islámský svět směřoval k toleranci a umírněnosti, pak musí podle odborníků ujistit muslimy, že to neznamená zvolit si americkou cestu.

Lze čekat ve druhém volebním období znovuzvoleného prezidenta George Bushe v tomto ohledu změnu?

Na to jsem se zeptala profesora mezinárodních vztahů a historie z univerzity v americkém Bostonu Igora Lukeše.

"Obávám se, že do druhého volebního období nevstupuje prezident Bush s obavou, že by něco neudělal dobře, že je potřeba něco změnit."

"Jeho až arogantní chování nejen vůči Evropě, ale třeba i vůči Brazílii, Pákistánu nebo Kuvajtu, dospělo až do takové situace, že tyto země, které vnímaly Spojené státy jako někoho, kdo je může vést, dnes mají představu, že mohou stát na vlastních nohách a nemusejí čekat, až co řekne strýček z Ameriky."

"Byl bych rád optimistou a věřil, že to do druhého období bude nějaké jiné, ale takové signály nemám."

Jak oficiální místa ve Washingtonu rostoucí nepřátelství vůči Spojeným státům vysvětlují?

"Bílý dům od samého začátku říká: Oni nás nenávidí, protože jsme svobodní. Oni nás nenávidí, protože máme ekonomickou prosperitu."

Podle Lukeše to není konflikt s Amerikou, která je svobodná a prosperující, ale mezi islámským světem na jedné straně a chováním Spojených států na mezinárodním poli na druhé straně.

"Americké ozbrojené síly jsou v Saúdské Arábii či v Iráku velmi blízko nejsvatějších míst pro islámské náboženství, což je z hlediska milionů lidí, kteří mají tu víru, velice vážná urážka."

Igor Lukeš ale podotýká, že vzhledem k závažnosti situace mimo USA na jejich území k žádným zásadním problémům mezi islámskou menšinou a většinovou společností nedochází.

"Došlo tu k případům vandalismu a násilí vůči lidem, kteří vypadali, jako by byli muslimové, ale vzhledem k tomu, co se děje jinde ve světě, je to tady až překvapivě klidné," přibližuje profesor mezinárodních vztahů a historie z univerzity v americkém Bostonu Igor Lukeš.

Vraťme se ale na místo, kde jsme začali - a sice k Oxfordu a tamnímu centru pro islámské studia.

"Všechny oxfordské koleje poskytují akademikům možnost společného života, společného studia, společných bohoslužeb a tak podobně. A naše budova je vytvořena podle stejného modelu."

"Řada studií potvrzuje, že koncept oxfordských kolejí jako takový ve skutečnosti přišel do Anglie ve 12. a 13. století z islámského světa přes severní Afriku a jižní Španělsko," vysvětluje ředitel Oxfordského centra pro islámská studia Farhán Nizámí.

S pohledem na historická data a trochou nadsázky bychom mohli souhlasit s teorií, že kruh se - alespoň v Oxfordu - uzavírá.

Jen naprostí optimisté by mohli věřit, že islámské centrum samo o sobě by mohlo vybudovat most poznání nutný pro porozumění dvou odlišných kultur.

Možná ale může akademické obci, obyčejným lidem i politikům připomenout, že západ a svět islámu spolu před několika stoletími komunikovaly a vzájemně se inspirovaly. Mohl by také oběma světům ukázat směr k toleranci a pochopení, které jsou pro vzájemné soužití nezbytné.