Emma Jane Kirbyová zpravodajka BBC

Situace afghánského zdravotnictví je neúnosná

Do země se od té doby vrátilo přes tři milióny lidí včetně mnoha profesionálů, kterých je v náročné době obnovy zoufale zapotřebí.

Do nemocnice mne dva a půl roku poté, co se mezi prvními vrátila domů, pozvala chirurgická specialistka Nílab Mobarezová.

Připadalo mi, jako kdybych byla pryč jen jeden den. Operační sál pokrývala
vrstva špíny a plastová celta na operačním stole byla tak špinavá, že bych se s ní styděla i tábořit.

Z každé lampy v místnosti trčely zamotané dráty a když jsem poprosila, jestli si mohu prohlédnout skromnou chirurgickou výbavu, se zděšením jsem zjistila, že jehly mají čtrnáct let po záruční lhůtě. Doktorka Mobarezová mi věnovala utrápený úsměv.

Do země se ovrátilo přes tři milióny lidí včetně mnoha profesionálů, kterých je v náročné době obnovy zoufale zapotřebí

"Taková je realita," řekla. "Realita Afghánistánu." Ukázala směrem k umyvadlu v rohu místnosti a řekla, ať otočím kohoutkem. Nestalo se nic. Povzdychla si: "Tak vidíte, už šest měsíců jsou tady bez vody."

Včera zoufalá, dnes beznadějná

Když jsem před dvěma a půl lety Nílab do zdejší nemocnice doprovázela na její první službu, společně nás vyděsily ubohé podmínky, které tu panovaly. Ještě předtím než odešla do exilu ve Francii, tu působila jako válečný chirurg.

Řekla mi, že vidět zdejší nemocnici v takovém stavu ji dohání k slzám. Tenkrát byla situace zoufalá, dnes je beznadějná.

Na operační sál nás doprovázeli dva lékaři. Ten starší po cestě sebral plastovou dětskou konvičku a skrojek starého mýdla se zažranými černými šmouhami.

"Tady se před operací vždy umyjeme," řekl.

Nevěřícně jsem se na něj podívala. "Vy tady ještě pořád operujete?," málem jsem vykřikla. "A co infekce?"

Podíval se na mě upřeným pohledem. "Ano, madam, většina pacientů umírá na infekci. Obávám se, že zdejší operační sál by nebyl vhodný ani jako chlév pro dobytek."

Ani pro dobytek

Mladší doktor byl viditelně rozhněvaný. Naznačil mi, ať ho následuji. Když jsme procházeli chodbou, žárovka u stropu malátně blikala, jako by ani nechtěla osvětlovat okolní zoufalství. Před ženským oddělením otevřel doktor dveře od toalety a pokynul mi, ať se jdu podívat.

Nemocnice postrádají základní prostředky k léčbě

Zatuchlý zápach měl takovou sílu, že mě skoro porazil. Na popraskaných dlaždičkách se rozléval odpad, přes okenní rám byly přehozeny zakrvavené hadry.

Kdesi nad zrezivělou vanou praskla vodovodní trubka. Pod ní řada malých červených konviček dychtivě lapala unikající vodu, připravená pomoci chirurgům s hygienou před příští operací.

Mladý doktor mě pozoroval. Rozpřáhl ruce ve stylu agenta realitní kanceláře, který ukazuje klientovi nejlepší místnost v domě a slavnostně prohlásil: "Nemocnice, madam. Toto je nemocnice."

Najednou jsem venku na chodbě zaslechla křik Nílab. Vyběhli jsme z koupelny a našli jí, jak se shýbá nad mužem na nosítkách, zatímco pět dalších doktorů a někteří ostatní členové personálu bezradně postávali vedle.

Bez prostředků

"Měl dopravní nehodu," volala. "Má propíchnutou plíci a pět zlomených žeber. Proč ho sakra přivezli sem, když vědí, že tu nemáme nic, čím bychom mu pomohli?"

Muž na nosítkách měl tvář zkroucenou bolestí. Z hrdla se mu občas vydral sípavý zvuk. Nílab naléhavě křičela na doktory, ať seženou hrudní odsávačku, než se pacient utopí ve své vlastní krvi.

Kam odtekly miliardy na obnovu země?

Hlouček lékařů se zmateně, šeptem několik vteřin radil. Nakonec postarší doktor prohlásil: "Paní doktorko Nílab, naše nemocnice nemá hrudní odsávačku."

Nílab si rukama zakryla tvář a odkráčela pryč. Mlčky jsme prošli čtyři malé pokoje, kde nemocní, zahalení v hrubých dekách, sténali na svých postelích. Na jednotce intenzivní péče vládlo naprosté ticho - pacienti leželi bez sebemenšího pohybu a nikde ani stopa po jakémkoli přístroji či monitoru.

Nahlédla jsem do skříně s léky a napočítala asi deset balení prášků a dvě lahvičky. Na jedné z nich bylo anglicky napsáno - "Na suchý, dráždivý kašel".

Ve dveřích se objevil starší doktor, kterého jsem viděla na chodbě. Zaskočen a zjevně v rozpacích si hladil vousy. Zasypala jsem ho otázkami typu: Čí je to vina, že je zdejší nemocnice v takovém stavu?

Kam se poděly peníze?

Jak to, že nemá žádný užitek z těch miliard dolarů, které za posledních několik let mezinárodní společenství Afghánistánu přislíbilo?

Před lety byla situace zoufalá, dnes je beznadějná

Doktor se nervózně zhoupl na patách a pak si položil ruku na srdce na znamení upřímnosti. "Madam, já jsem lékař, nepřísluší mi dělat žádná politická prohlášení a nestojím o potíže. Vy ale mluvíte o miliardách dolarů pomoci - rozhlédněte se znovu kolem sebe a řekněte mi, jestli si myslíte, že se něco z toho dostalo sem?"

Druhý den jsme zavolali do nemocnice, abychom se přesvědčili, jak je na tom onen zraněný z dopravní nehody. Řekli nám, že půl hodiny po našem odchodu zemřel.