|
Cizincem v zemi, kde jsem se narodil | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kambodža se snaží po desetiletích konfliktu postavit na vlastní nohy. Pomaloučku odstraňuje nášlapné miny, opravuje poničené silnice a pole vrací do rukou zemědělců, aby na nich pěstovali rýži.
Ale jakoby nebylo problémů v zemi málo, objevil se nový - příliv Kambodžanů deportovaných ze Spojených států. Jde především o mladé uprchlíky, kteří utekli před režimem Rudých Khmérů. Jenže se ve Spojených státech dopustili nějakého zločinu, a tak je Američané posílají zpátky do Kambodži. Zamračený Scrouch Chea vypadá v úzkém bílém nátělníku zastrkaném do plandavých džínsů, z nichž vykukuje okraj trenýrek, jako jakýkoli mladík na amerických ulicích. Kdybyste ho potkali na skateboardu v Kalifornii, řekli byste "cool". Jenže na zahradě v kambodžském hlavním městě Phnom Penhu vypadá nepatřičně. Kolem zápěstí na svalnatých a hladkých rukou má omotané řetízky. Řekla jsem sice na hladkých rukou, ale ve skutečnosti má každý odkrytý kousek těla potetovaný. Dokonalé tetování to není, řekl mi, ale co by člověk chtěl od spoluvězňů. Scrouch cítí, že sem nepatří, a je to na něm i vidět. Sice se v Kambodži před pětadvaceti lety narodil, ale ještě jako dítě se se svými rodiči dostal do Spojených států. Bez zpáteční letenky Patří k jedné z tisíců rodin, které utekly před vražděním Rudých Khmérů. V Americe dostaly tzv. zelenou kartu, která jim umožnila trvalý pobyt. Ale většina uprchlíků z Kambodži se už netrápila tím, aby žádala o americké občanství. A někteří na tohle opomenutí teď hořce doplácejí. Scrouch byl členem kalifornského pouličního gangu a chytili ho, když prodával drogy. Strávil šest a půl roku v americkém vězení a pak byl propuštěn na podmínku. P otom ho ale ještě dva a půl roku zadržovala americká imigrační policie. Když ho pustili, myslel si, že je skutečně na svobodě. O rok později mu ale někdo zavolal, aby někam přijel a podepsal nějaké dokumenty. Když ale přišel na schůzku, dali mu želízka na ruce a řekli mu, že ho posadí na letadlo směřující do Kambodže. Bez zpáteční letenky. Zákon říká jasně, že ten, kdo spáchá zločin a není americkým občanem, bude bez ohledu na okolnosti vrácen do země původu. Scrouch byl deportován a ve Spojených státech nechal manželku a tři děti. 'Domácí vězení' "Vždycky jsem si všechny tresty odseděl," řekl mi, "ale tady v Kambodži jsem v doživotním vězení."
Podle zákona by teď měl být Scrouch doma, ale jemu připadá všechno cizí. Mluví sice kambodžským jazykem, ale neumí v něm číst nebo psát, a navíc má silný americký přízvuk. Procházeli jsme se Scrouchem tržištěm. Hraje to tu barvami. Silně vonící květiny, tropické ovoce, hory zeleniny a stánky prodávající šťávu z cukrové třtiny. Kambodžské jídlo Scrouchovi moc nechutná, postrádá hamburgery a sandwiche, které si kupoval v Kalifornii. Tržištěm Scrouch prochází ve svém bílém nátělníku a širokých džínsech, občas promluví s trhovci. Ani ti nevědí, co si o něm mají myslet. Vypadá divně, řekla mi jedna žena, když nás zrovna Scrouch neposlouchal. Kambodžané se oblékají jinak a pokud už mají tetování, pak jen malý obrázek a ne přes celé tělo. Takoví lidé jen přinášejí potíže, dodala žena na trhu. Nepřemýšlet, ale také nezapomínat Spojené státy už poslaly zpátky do Kambodže 99 lidí. Na deportaci ale čeká více než tisícovka dalších. Scrouch říká, že se z toho ještě nevzpamatoval. Smířil se už ale s tím, že se nikdy nevrátí tam, kde je doma - do Spojených států. Obden volá manželce a dětem, někdy i častěji. Přijde ho to pěkně draho, ale kdyby je neslyšel, má strach, že by zešílel. Ukázal mi svoji svatební fotografii a fotku z nedávné dovolené v Atlantě. Všichni se usmívají a připíjejí si mléčným koktejlem. "Možná, že jednou za mnou přijedou a budou tady se mnou žít," říká Scrouch, ale nezní to moc přesvědčivě. "Jedinou možností, jak se s tím vyrovnat, je žít ze dne na den a o ničem moc nepřemýšlet, ale zároveň nezapomínat na to, co bylo." |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||