Adam Drda zpravodaj BBC

Špidla bere své působení ve vládě jako 'úspěšnou etapu života'

Ze scény však zatím nezmizí. Bude pracovat dál jako 'udržovací instituce', dokud se nepodaří vytvořit novou vládu, což může trvat i několik měsíců.

Co vlastně po Špidlově koaliční sestavě zůstane? Co se na ní dá kritizovat, jak naplnila cíle, které si sama vytkla, v čem byla úspěšná?

Názory na působení koaličního kabinetu Vladimíra Špidly jsou dlouhodobě vyhroceně protikladné.

Podle jedněch znamenala vláda pro zemi 'katastrofu' či 'tragédii', což jsou slova, která si zvláště oblíbili opoziční politici. Takto například mluvil šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý loni v prosinci o vládě a o rozpočtu na letošní rok.

Narůstající dluhy

"To je rozpočtová katastrofa, 115 miliard plánovaného dluhu!" zlobil se Tlustý.

"K tomu všechny nákupy které vláda oznámila, rovněž na dluh – transportéry, stíhačky, bude to naprosto nejvyšší, rekordní dluh, který bude vytvořen během jednoho roku."

"Dluh bude tak velký, jako byl celkový dluh ČR, když Sociální demokracie nastoupila k moci."

"Fakt, že jedna vláda udělá za jediný rok takové dluhy, jako měla celá ČR za celou svou historii je, ukazuje, že je to opravdu katastrofální číslo."

Při jiné příležitosti se Vlastimil Tlustý v plné shodě se stranickým šéfem Mirkem Topolánkem vyjádřil k vládní reformě veřejných financí.

"To je zlý záměr této vlády, že chce svému nástupci předat veřejné finance v naprosto dezolátním stavu a chce mu úplně svázat ruce."

'Čestný Špidla'

Podle hodnotitelů 'z druhého břehu' je Vladimír Špidla poctivý, proevropský a intelektuálně založený levicový politik, který nedělal vážné chyby, sestavil dobrou vládu a zničila ho různá nezodpovědná individua z ČSSD i mimo ni.

Sociální demokracie je už roky velmi stabilizovaná strana, která se umí vážně zabývat politickými problémy Vladimír Špidla v době nástupu

Toto pojetí včera prezentoval například francouzský list Le Figaro, který napsal, že ČSSD přišla 'možná o nejčestnějšího a nejkompetentnějšího politika,' jakého měla od roku 1989.

Špidlu, který zemi přivedl do Evropské unie, prý zdolali straničtí aparátčíci ve spolupráci s novináři, kteří 'přeháněli důsledky nepopulárních reforem'. Jak to často bývá, spravedlivý pohled leží 'někde uprostřed'.

Počátkem července 2002, kdy se zrodila koaliční vláda, měl premiér jako likvidátor opoziční smlouvy sympatie většiny médií. Ve vysílání BBC své cíle a stav své strany, potažmo svou politickou pozici popsal takto:

"Sociální demokracie je už roky velmi stabilizovaná strana, která se umí vážně zabývat politickými problémy, ale nakonec působit jako politická strana, která má svou strukturu, svou jednotu a svůj cíl," říkal Vladimír Špidla v době nástupu.

K jeho slovům je třeba připojit další vysoce důležitý koaliční cíl, jímž se stala pracně dohodnutá reforma veřejných financí. A jaké pocity má premiér dnes, v den, kdy bude podávat demisi?

"Vidím, že ty nejdůležitější a strategické věci nakupeny do první časti volebního období jsme zvládli a jistěže přemýšlím o životě a tak… Beru to jako velmi těžkou a v zásadě úspěšnou kapitolu svého života."

Špidlova bilance

Pravda je, že přivést zemi k členství v Evropské unii se Špidlovi a jeho spolupracovníkům z KDU-ČSL a Unie svobody skutečně povedlo, navzdory přepjatým útokům ODS a extrémistů z KSČM.

Není to ale pouze zásluha koalice, hodně v té věci udělal už předchozí, jinak víc než kontroverzní kabinet Miloše Zemana a pochopitelně celý parlament.

Úroveň své strany však Špidla při nástupu do funkce neuvěřitelně přecenil, projevilo se to už v prezidentské volbě, kdy koalice nedokázala postavit společného kandidáta a kvůli ČSSD prohrála.

Strana se pak stala nejslabším článkem vlády a nakonec ji zničila, protože Špidla si s ní nevěděl rady.

Důležitá fiskální reforma se zastavila na půl cesty - začalo se sice se stabilizací veřejných financí podle doporučení ekonomických expertů a výše uvedené citáty Vlastimila Tlustého bylo třeba brát s velkou rezervou, ale proběhla jen tzv. první reformní fáze.

Zaslouží si vláda za nějakou část své ekonomické politiky chválu?

"Hlavně by se jednalo o odklon od daní nepřímých k přímím, což je ekonomicky zdravé," říká Lenka Zlámalová, redaktorka Hospodářských novin.

"Snížila se také výrazně daň z příjmu práv osob, ale došlo k zvýšení DPH. Celé zdanění se otočilo ke spotřebě, to je zdravé pro motivaci," dodává.

"Pokud se týká povinných veřejných prácí pro nezaměstnané, tak to by měla být velká motivace, aby si lidé začali hledat práci."

Lenka Zlámalová však stejně jako ostatní analytici připomíná, že koaliční úsilí ztrácelo postupně sílu - druhá fáze reformy, obsahující například společné zdanění manželů, změnu daňových odečtů na děti či zrychlené odpisy pro podniky zůstala na papíře.

Boj s korupcí se rozbíhal pomalu, o základech penzijní reformy nemůže být ani řeč.

Kabinetu Vladimíra Špidly se rovněž nepovedlo zahájit rekonstrukci českého zdravotnictví.

'Ani ryba, ani rak'

Odhodlání vlády se snižovalo s narůstající krizí v ČSSD - Špidla se čím dál víc bál rozčilovat razantní partajní rebely a spíš jim vycházel vstříc.

Nikdy jsem neřekl, že jsme součást koalice a na tom si trvám. Ale pokud bych měl říct v tomto konfliktu na čí straně jsme, tak jsme samozřejmě na straně koalice Cyril Svoboda o zásahu v Iráku

S tím narůstala mediální nepřízeň - komentátoři ale většinou nepsali o negativním dopadu reforem, spíš vládě vytýkali, že postupuje příliš pomalu a příliš jemně.

Kabinet se zrovna slavně neprofiloval ani v zahraniční politice: šéf diplomacie Cyril Svoboda sice jistě nebyl špatný ministr, ale práci mu opět komplikovaly mezi- i vnitro stranické- spory.

Typickou ilustrací se stal obojaký vládní postoj k zásahu koaličních sil v Iráku, rozpoznatelný z následujícího Svobodova výroku:

"Nikdy jsem neřekl, že jsme součást koalice a na tom si trvám. Ale pokud bych měl říct v tomto konfliktu na čí straně jsme, tak jsme samozřejmě na straně koalice, protože já neumím říct, že jsme na straně vůbec ničí."

Vládní pozice 'ani ryba ani rak' nakonec vedla k tomu, že vláda rozladila jak Američany, tak Francouze a Němce.

Když zmizeli spojenci

Vladimír Špidla se v kabinetu víc než o své sociálně-demokratické partnery opíral o šéfy koaličních stran.

Když Cyril Svoboda ztratil předsednický post v lidové straně a téměř se přestal veřejně projevovat, když začalo být jasné, že US/DEU propadne v Evropských volbách, že nemá jistou podporu všech svých poslanců a že z jejího čela odejde Petr Mareš, ztratil Špidla hlavní spojence.

Odcházející premiér má pověst politika, který bojoval proti klientelismu, korupci a proti politickým "kamarádšoftům".

Ve srovnání s předchozí vládou Miloše Zemana, v níž Špidla zastával vysokou pozici, představuje jeho přístup skutečně obrovský rozdíl.

Zároveň však nebyl schopen uklidňovat svou stranu jinak, než tím, že se snažil usmiřovat oponenty udílením různých postů: stačí vzpomenout na černěhumorný pokus o instalaci Miloše Kužvarta do křesla Evropského komisaře či na 'trafiku' pro exministra obrany Jaroslava Tvrdíka v ČSA.

Je pravděpodobné, že kdyby se vláda udržela, pokračoval by sestupný trend - a Špidla by čím dál víc zrazoval to, čeho si na něm bylo možno nejvíc vážit.