Petr Fischer analytik BBC

Nebylo hned jasné, v čem je problém, ale následující vysvětlení bylo dost přesvědčivé: nový zákoník práce vychází ze špatných premis, protože nectí potřebu sociálního smíru.

Problém bude zřejmě v tom, že pod spojením sociální smír si každý představuje něco jiného

Sociální smír se nedá hledat na základě zákoníku, který je už svou dikcí nepřátelský vůči zaměstnavatelům, jako kdyby každý, kdo chce někoho zaměstnat, byl potenciální zločinec, tlustý kapitalista z novinových karikatur.

Ministr Škromach, který zákoník práce připravil, tvrdí to samé. I on říká, že je veden potřebou sociálního smíru, a právě proto je norma tak vstřícná vůči lidem práce.

Podle Škromacha je to dokonce velká vymoženost, kterou se Česká republika odlišuje od anglosaských zemí, kde je ochrana pracovníků minimální.

Problém bude zřejmě v tom, že pod spojením sociální smír si každý představuje něco jiného.

Pro ministra práce je to situace, kdy zaměstnanci nestávkují, protože jsou dostatečně chráněni zákonem.

Pro některé právníky na Úřadu vlády a zřejmě i pro některé zaměstnavatele je to zase stav, kdy zaměstnavatelé mohou ještě slušně reagovat na změny na trhu, přičemž zaměstnanci nemusejí mít strach, že druhý den po zrušení velké zakázky skončí na dlažbě.

Najít takovou ideální rovnováhu ve světě, který se ve všem všudy hýbe jako desky na tektonickém zlomu, je ale ohromně těžké.

Proto také radikálnější zaměstnavatelé a liberální ekonomové, jiní ani v Česku nejsou, vyzývají k co nejvolnějším pracovně-právním vztahům. Podle nich to v neklidném těkavém světě pomůže všem, jak ukazuje příklad Ameriky a dalších zemí, i těm, kteří se bojí o práci.

Najít ideální rovnováhu ve světě, který se ve všem všudy hýbe jako desky na tektonickém zlomu, je ale ohromně těžké

Tato úvaha nebere zákonem řízený sociální smír v potaz, protože stojí na předpokladu, že smír se najde ve vzájemném boji o práci a zhodnocením kapitálu. A právě tato představa je největší překážkou uvolnění normy, které odmítá ministr Škromach a jeho strana, jež tradičně spoléhá na odborářské voliče.

Ale nejde pouze o sociální demokracii. Uvolnění pracovně-právních vztahů, které by umožnilo pružnější reakci na změny na trhu, je politicky velmi riskantní věc, proto se nikdo neodvážil k radikálnější změně.

Důvodem byl pochopitelně strach ze sociálních dopadů a stávek, ale pod tímto viditelným povrchem se skrývá obava ještě větší. Děs z toho, jak by se sociologicky a hodnotově změnila česká společnost, kdyby ji vychovávala logika maximálně pružného kapitálu.

Americký sen není v Evropě žádná samozřejmost ani mezi takzvanými pravicovými stranami - v Česku už vůbec ne.