Adam Drda analytik BBC

Dokonce se už v novinách objevily spekulace, že je na její brzké výměně domluven s premiérem Jiřím Paroubkem, což o víkendu předseda vlády odmítl.

S tím, že teď by odvolání Marie Benešové bylo "politicky nešťastné a neprozíravé", protože by to veřejnost jednoznačně vztáhla k případu "katarského prince".

Po verdiktu Nejvyššího soudu dával Němec snad v každém rozhovoru najevo, jak je spokojen sám se sebou.

Mluvčí ministra spravedlnosti oponuje, že nikoli, protože ministerstvo má dost jiných argumentů a o "katarského prince" vůbec nejde.

Jenže ono o tu kauzu jde a pro českou spravedlnost i politiku je poměrně důležitá.

Ministr spravedlnosti Pavel Němec vystupňoval své aktivity proti Benešové v souvislosti s tímto případem - a čerstvě poté, co Nejvyšší soud, na rozdíl od nižších instancí rozhodl, že ministr měl právo přikázat, aby byla věc Hámida bin Abdala Sáního odebrána české justici a předána do Kataru.

Po verdiktu Nejvyššího soudu dával Němec snad v každém rozhovoru najevo, jak je spokojen sám se sebou: soud prý potvrdil, že měl odpočátku pravdu.

Jenomže to vůbec není jasné a na ten verdikt i na ministrův postup se dá pořád pohlížet dost kriticky. Kauzu rozebral v jednom článku právník Milan Marko (MF DNES, 24.8), který dost přesně vysvětluje podstatu problému.

Trestní řád výslovně neříká, že ministr spravedlnosti potřebuje souhlas soudu, aby mohl rozhodnout o předání trestní věci do jiné země.

Platí však také Ústava (její součást Listina základních práv a svobod), která je "běžným zákonům" nadřazena a z níž jasně vyplývá, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci".

Trestní řád výslovně neříká, že ministr spravedlnosti potřebuje souhlas soudu, aby mohl rozhodnout o předání trestní věci do jiné země.

Přesně to se v Sáního případu stalo - a Nejvyšší soud možný rozpor z ústavou neřešil. Podle právníka Marka proto, že v něm působí "mohykáni socialistického práva", že se stal "baštou právního pozitivismu".

Opoziční ODS připravuje stížnost k Ústavnímu soudu, který by měl podle stínového ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila příslušné pasáže trestního řádu - to jest ty, které ministrovi daly možnost předat Sáního do Kataru - přezkoumat.

Možná se tedy ještě ukáže, že pravdu měli soudci nižších instancí, kteří s Pavlem Němcem nesouhlasili a nadřazenost ústavy vzali v potaz - a že pravdu měla taky Marie Benešová.

Problém s "katarským princem" je ale i politický. Usiluje-li člen vlády o to, aby se s někým zacházelo výjimečně, měl by taky vysvětlit, proč. Pavel Němec to dlouhodobě - řekněme - odbýval.

Jistě se dá pochopit, že existuje státní zájem, který takovou věc odůvodní - ale pak je třeba ho v maximální možné míře přiznat: poškození jsou Češi a trestné činy, o které jde, se staly v české společnosti, v českém státě.

V sobotním vydání Mladé fronty DNES Němec říká, že jeho osobně ani jeho úřad případ Katařana Sáního původně vůbec nezajímal, že na něj apeloval ministr zahraničí Cyril Svoboda.

Němec prohlašuje: "On na mě dokonce velmi naléhal, několikrát se mnou o tom mluvil... argumentoval: nechci mít proti sobě celý arabský svět, vyřešte to, samozřejmě v souladu se zákonem..., aby ten člověk co nejdřív odjel z Česka."

Ministr spravedlnosti tvrdí, že ho Svoboda do případu "navezl" a teď zbaběle mlčí, že by ale "nemusel být tak bázlivý, jako je před svým předsedou Kalouskem".

Cyril Svoboda bude věc jistě ještě vysvětlovat: kdyby byly citované Němcovy věty pravdivé, pak musí být Katařan Sání o hodně významnější postava, než se dodnes myslelo...

Celé to ale tak jako tak působí velmi trapně: Pavel Němec jako by byl jen nešťastník, který ani pořádně nevěděl, do čeho se pouští, teď by potíže měly zůstat na jeho zádech, a tak ukazuje prstem, aby se vidělo, kdo za to může...

Tohle snad dělají děti na základní škole, a to ještě jen některé. Zdá se, že Paroubkovi se jeho vládní tým nedá zrovna závidět.