BBCCzech.com | ČR | Metafora přichází tam, kam se nechá pozvat

Od velmi útlého mládí věděl, že chce psát poezii, věděl, že chce být sám a že bez toho, aniž by byl sám, by tu poezii psát ani nemohl
Alena Petruželková
"Rozhazoval své básně jako kusy masa dravcům v té zpropadené voliéře Čech," napsal v Poctě Vladimíru Holanovi Jaroslav Seifert.

Vyjádřil tím nejen silný existenciální tón Holanovy poezie, ale i osobní uzavření, v němž Vladimír Holan tvořil.

Dodnes se bájí o Holanovi sedícím v bytě na Kampě, odkud nikdy nevycházel, a když už vyšel, byl po pár metrech znechucen přírodou.

Vypráví se o Holanovi obráceném do svého nitra, v němž hledal své metafory bytí a lidské existence, což se komunistickému režimu nikdy moc nelíbilo.

Alena Petruželková, která pracovala na výstavě ke 100. výročí básníkova narození Noční hlídka srdce v pražském letohrádku Hvězda, o této klauzuře tvůrce říká:

"Holan měl program. Ono se o tom zas až tak moc nemluví, že psal básně programově. Skutečně již od velmi útlého mládí věděl, že chce psát poezii, věděl, že chce být sám a že bez toho, aniž by byl sám, by tu poezii psát ani nemohl."

Alena Petruželková se během přípravy k výstavě znovu probírala celým Holanovým dílem, a povedlo se jí dokonce překonat jistou nepřístupnost jednoho z básníkových vrcholů - Noc s Hamletem.

Kdo nepracuje ať nejí, ano
ale co je práce? Být věrný svému nezištnému údělu -
nebo být prodavačem odpustků
či horlivým topičem v krematoriu
zavádět teploměr do konečníku války
nebo musit zpívat na vinobraní
na důkaz, že nejíš hrozny...

Noc s Hamletem je sestavená z útržků básníkových vizí, ale když se jimi čtenář probírá, dostává se najednou do světa vytržení z každodennosti.

"To je básnická skladba, kde musí dojít k tomu, že čtenář něco s tím /textem/ prožije, že se dostane do určitého kontaktu. Je to velký rozdíl proti tomu, když čtete kratší Holanovy básně."

Básník Jiří Gruša používá k popisu zážitku, s nímž svěřila Alena Petruželková, trochu jiná slova, i on ale dává důraz na Holanův přesah - do míst, kde se nikdo nemůže o nic opřít:

"Holan – vzato čistě filosoficky – je existencialista. Sází na určitý typ rizika, vstupuje do prostoru, ve kterém před ním nikdo nebyl. Ne vždy je to čitelné, ale vždycky je tam tento motiv, jak se dotýkat nejenom denního života ve vlasti a v naší vsi, nýbrž taky pokus udělat krok někam do riskantního prostoru."

Jak připomíná Jiří Gruša, Holan v tomto vykračování také často uklouzl - jako třeba po druhé světové válce, kdy se spustil po vlně nadšení ze Sovětského svazu, zvěčnělém v Holanových Rudoarmějcích.

Ale i to podle Gruši patří k existenciální hloubce Holanově, která ovšem může být někdy na úkor přístupnosti:

"Tento typ poezie je specificky podmíněný určitým typem polemické existence. Jakmile tyto momenty odpadnou, tak se lyrika řídí jinými pravidly a mění formulace. A samozřejmě dneska v rámci 'psaní jen tak' se Holan jeví jako namáhavé čtení."

Náročné čtení je ovšem Holan každopádně, i když často v jiném smyslu, jak dokládá i kunsthistorička Věra Jirousová, kurátorka výtvarné části výstavy o Holanovi v letohrádku Hvězda:

"Všechno začínám od toho nejsložitějšího. Takže já jsem úplně prvně byla oslovena textem Hadry, kosti, kůže. Pro mě to bylo tak něco neuvěřitelného – ta surová koláž, tím, co Holan chtěl, aby bylo zničeno, že tomu nebude nikdo rozumět, tím jsem si otevřela Holana."

"Pak jsem četla Lemurii a věci ze 30. a 40. let. Pomalu, když jsem se dostávala k Holanovi současnému, dávala jsem si k němu velikou distanci, protože Holan je básník největších pochyb, největšího zoufalství – a já jsem nemohla číst Holana tak blízko v době, kdy by mě byl složil."

Věra Jirousová se na pražské výstavě pokusila předvést básně i ve výtvarné podobě. Holanovy metafory jsou nakonec obrazy, které lze převést i mimo řeč:

"Proto jsme tu výstavu otevřeli výtvarným způsobem. Dílo některých básníků by se samozřejmě nedalo tímhle způsobem otevřít."

"Holanovi přátelé byli výtvarní umělci. Stýkal se s Alénem Divišem, s Čapkem, s Františkem Tichým, s Ringem si psali. Jeho blízkost k obrazu je zdrojem metaforičnosti," říká Věra Jirousová.

Holanova abstraktní metaforická síla je považována za důležitou cestu k jeho poezii v zahraničí.

Holan díky tomu není tak vázán na češtinu a hlavně české prostředí, jako třeba Jaroslav Seifert.

"Seifert je příliš český, je náš, není na export, musí být až nesrozumitelný cizímu publiku. Holan je abstraktnější, a proto patrně vnímaný jinak ve světě než Seifert," říká literární publicista Jaromír Slomek.

Vladimír Holan je v cizině asi nejpřekládanějším českým básníkem, což podle Jiřího Gruši určitě platí i v německy mluvících zemích.

"Holan má určitou jazykovou kreativitu, kterou pozdní Seifert už nemá – s výjimkou krátkých textů.

Rozhodně však podle Gruši neplatí, že by s Holanem v Česku zemřelo umění metafory, protože, jak dodává i Jaromír Slomek, Holanův vliv je mezi dnešními českými básníky pořád mimořádně silný:

"Poslední básník metafory – to je prognóza. Že to šlo po Holanovi jinam, to se myslím nedá takto říct, protože Holan zůstává jako inspirátor. Čteme-li dnešní mladé básníky, vidíme tam holanovskou stopu zřetelněji než seifertovskou."

Pořád asi platí, že báseň je dar, jak zní poslední slova Holanovy Noci s Hamletem, a metafora přichází tam, kam se nechá pozvat.