|
V Praze nadešel 'Čas pro báseň' | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
V ulicích Prahy si její obyvatelé i návštěvníci znovu mohou číst básně. Poezie současných evropských autorů zdobí autobusové a tramvajové zastávky i pražské metro. České hlavní město se tak zapojilo do mezinárodní akce "Čas pro báseň", která až do 2. srpna probíhá souběžně také ve Vídni, Budapešti, Bratislavě a Lublani. "Jakékoliv oživení prostoru kulturou je užitečné, byť se zároveň koná spousta jiných kulturních akcí," řekl BBC literární kritik a redaktor týdeníku Respekt Viktor Šlajchrt. Motiv tolerance Na veřejných prostranstvích si v rámci času pro báseň mohou lidé přečíst například básně od Doris Mühringerové z Rakouska, Barbary Korunové ze Slovinska, Mariána Hataly ze Slovenska a Zoltána Sumonyiho z Maďarska. Jiří Gruša, básník a diplomat v "Čase pro báseň" zastupuje české autory. Jeho verše jsou v rámci akce vystavovány vždy v příslušném středoevropském jazyce. K vidění jsou na celkem 450 reklamních plochách, na plakátech, ve vitrínách a v prostředcích hromadné dopravy. Původně se nápad zrodil ve Vídni v roce 1983. Letošním mottem veršů je "tolerance". Pro Prahu to není novinka, v posledních letech se verše objevovaly například v pražském metru ve formě "Poezie pro cestující". "Básníci a kolem nich kritici tvoří přece jen jisté ghetto spolu s menšinovými čtenáři," uvádí kritik Šlajchrt. Básnické sbírky v Česku většinou vycházejí v nákladech jen kolem 50 až 300 výtisků. Dvojí tradice Pojítkem letošní akce "Čas pro báseň" je středoevropská poezie. "Středoevropský prostor je vinou habsburské minulosti stále kulturně scelen," říká Šlajchrt. V české poezii jsou patrné dvě významné linie. První se odvíjí od francouzského básníka Guillaumea Apollinaira. Reprezentoval ji například Vítězslav Nezval, protežovaný během komunistické éry. Druhá větev básníků vychází z linie rakouské tradice, s níž se pojí jména Rainera Marii Rilkeho, či Georga Trakla. Hlásil se k ní také František Halas. "Halas ovlivnil i současné autory, zesnulého Petra Kabeše, Ivana Wernische či Jiřího Grušu," vysvětluje Viktor Šlajchrt. Poezie neodrazuje Podle Viktora Šlajchrta nemusí poezie na pouličních billboardech lidi odrazovat. Mohou si ji "prožít" i v přeplněné tramvaji, či na hlučné ulici. "Pouliční poezie předpokládá spíš underground, něco živého, patří sem spíš básníci prokletí, než ti s vavříny," míní Šlajchrt. Na letošní akci jsou ale zastoupeni "básníci-laureáti". Zastupují přece jen delší tradici poezie, než básníci prokletí, jejichž kult se zrodil až ve 30. letech 19. století. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||