Adam Drda analytik BBC

Těžko k ní i současnému terorismu vůbec přidávat nějaké úvahy, které by nebyly opakováním mnohokrát vyřčeného.

Navíc se po každém atentátu vyrojí zástupy nově zrozených odborníků na terorismus i znalců Islámu či islamismu a autor po pravdě řečeno vůbec nemá chuť rozšiřovat jejich řady.

Dalo by se to taky říct podmiňovacím způsobem: 'nebudeme-li moc vystrkovat hlavu, zůstaneme v bezpečí'

Co ale v této rubrice věnované českému dění nelze pominout, je přístup a reakce českých politiků.

Citujme úvodem jednu. Prezident Václav Klaus útoky velice ostře odsoudil a současně prohlásil:

"Bezprostřední vazby na Českou republiku to nemá, na straně jedné bychom to neměli bagatelizovat, na straně druhé bychom ale nějakými přehnanými reakcemi neměli vyvolávat mezi občany naší republiky paniku."

A ještě příklad další reakce: Náměstek českého ministra zahraničí Jan Winkler ujišťoval ve čtvrtek veřejnost prostřednictvím novinářů, že podobných teroristických útoků, jaké byly spáchány v Londýně, se zatím Česká republika nemusí bát.

Vysvětlil to na první pohled logicky a zároveň trochu alibisticky:

"I naši vojáci jsou v Iráku, ale nejsme v tomto boji vůdčí silou. Teror sice ohrožuje i Česko, ale úměrně jeho podílu v boji proti Al-Káidě. Ten sice není malý, ale rozhodně ne tak velký, jako britský."

Přijde Česko na řadu?

Co tedy znamená londýnské vraždění pro českou společnost? Od Winklerových i Klausových slov se lze docela dobře odrazit.

Především z nich vyplývá jakési chlácholení: podle prezidenta událost "bezprostřední vazby na ČR nemá", podle náměstka se neangažujeme přespříliš, nejsme zas až tak moc vidět, tudíž nemusíme mít strach.

Dalo by se to taky říct podmiňovacím způsobem: "nebudeme-li moc vystrkovat hlavu, zůstaneme v bezpečí".

Jinými slovy, čím složitější bude provést útok v zemích, které jsou v čele protiteroristických aktivit, tím dřív přijdou na řadu méně chráněné a 'méně angažované' státy

Podle všeho to vůbec není pravda. Útoky jsou vedeny nenávistí k Západu, a jelikož k němu Česko přísluší, bezprostředně se ho týkají.

Nenávist k Západu se neřídí tím, kolik vojáků má ta která západní země v Iráku - myslet si to, znamená přistoupit na absurdní logiku, podle níž bude na světě klid, až se Britové, Američané a jejich další "pomahači" přestanou míchat do vnitřních věcí jiných zemí a jiných kulturních okruhů (snad s výjimkou "míchání se" formou finančních a jiných pomocí).

Mnozí analytici konstatovali, že protiteroristická opatření jsou zřejmě do značné míry účinná, protože od 11. září 2001 jsou londýnské atentáty teprve třetí svého druhu.

Jinými slovy, čím složitější bude provést útok v zemích, které jsou v čele protiteroristických aktivit, tím dřív přijdou na řadu méně chráněné a "méně angažované" státy.

Už po atentátech v Madridu napsal kterýsi z českých novinových komentátorů velmi trefně, že utěšování se slovy "ještě nejsme na řadě" znamená totéž, jako uklidňovat se tím, že jsem dostal vysoké číslo ve frontě do plynové komory.

Nereagovat přehnaně neznamená nereagovat

Pan prezident má pravdu, že panika ničemu neprospívá a že není dobré "reagovat přehnaně".

Náměstek Winkler má pravdu, že Česká republika se ve válce s islamistickým terorismem neprojevuje ani jako ryba, ani jako rak: náš podíl "není malý" ale ani "tak velký, jako britský".

Je se ale obávat, že ta slova vyjadřují nepochopení situace, v níž se svět ocitl - nikoli nepochopení ze strany pana Winklera (je to koneckonců diplomat, který vyjadřuje postoj své vlády), nýbrž řady českých politiků.

Tragédii v Londýně by česká veřejnost v čele se svou politickou reprezentací neměla vnímat s úlevou (ještě že jsme stranou), nýbrž jako příkaz solidarity

Stačí si vzpomenout na úvahy o "západní vině na arabském terorismu", které ještě nedávno padaly z úst některých sociálních demokratů a české levice vůbec.

Mimochodem, zcela typická je reakce předsedy komunistů Miroslava Grebeníčka: vyjadřuje "upřímnou soustrast obětem" londýnského atentátu a "podporu snahám o dopadení pachatelů".

A hned dodává, že považuje za "symbolické memento", že v Británii jednají představitelé zemí, které podle něj mohou udělat více než jiné pro prevenci terorismu a odstranění jeho příčin.

Teroristé schůzku G-7 plus Ruska zjevně také považovali za "symbolickou" - a Grebeníček reaguje přesně tak, jak by si teroristé přáli, aby reagovali všichni.

Ale zpátky k věci: jistěže Česko nemůže být ve srovnatelné pozici s Británií, pokud jde o praktické - tj. vojenské, policejní a špionážní - záležitosti. Může mít ale srovnatelný jasný politický postoj. A přesně o to jde: nereagovat přehnaně, ale reagovat aspoň nějak.

Tragédii v Londýně by česká veřejnost v čele se svou politickou reprezentací neměla vnímat s úlevou (ještě že jsme stranou), nýbrž jako příkaz solidarity a hlavně jako znamení, kde je skutečné ohrožení národních zájmů: nepřichází ani z Německa, ani z Vatikánu, ani od "sudeťáků", ani z Bruselu.

Čeští politici se v posledních dvou třech dnech předháněli v silných slovech, která jsou jistě v podobných situacích na místě.

Premiér Jiří Paroubek - toho jsme ještě necitovali - říká: "Vláda vyjadřuje plnou solidaritu v boji s terorismem." Ministr zahraničí ho doplňuje: "Jsme připraveni poskytnout Británii veškerou potřebnou pomoc."

Bylo by dobré, kdyby se to myslelo vážně a dlouhodobě, ne jen jako pomoc při zmírňování následků jednoho atentátu.

Paroubkův Hus

V úterý a ve středu byly dny volna - totiž svátky Jana Husa a věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Zatímco veřejnost nějaká historie moc nezajímá a slavné křesťany oslavila delším pobýváním na chatách a chalupách, české politické špičky se při té příležitosti nezdržely projevů.

Mimo jiné se zase jednou potvrdilo, jak silně se do českých myslí vryla nejedlovská propaganda a hlavně komunistické filmové přepisování historie, jehož hlavním autorem je nedávno prezidentem vyznamenaný režisér Otakar Vávra.

Ministerský předseda Jiří Paroubek vystoupil v betlémské kapli, kde mimo jiné ocenil Jana Husa nejen jako církevního reformátora, ale i jako učence, který přispěl k modernizaci českého jazyka.

A dodal: "Jeho mučednická smrt způsobila, že se v této zemi rozhořel plamen. Hnutí, které způsobil, pak už nebylo jen náboženské, ale i národní a sociální."

To je tedy historie: na hranici shořel jazykovědec a revolucionář.

Josef Pekař označoval podobné agitační modernistické výklady kazatelova odkazu termínem "lžihus" - a těm, kdo z Husa a jeho výsostně náboženského zápasu dělají zápas sociálního převratníka lze ocitovat část jedné Pekařovy stati z roku 1925:

Husitství nebylo žádným bojem proti nadvládě, proti mocným, či bojem za nezávislost nebo lepší život chudiny

"Často citovaná slova Husova, jež známa jsou snad každému vzdělanému Čechu, tvoříce jeden z běžných základů jeho představy o programu a významu Husově v dějinách osvobození ducha lidského znějí: Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti."

"Hus ovšem nemíní pravdou rozumové poznání, nýbrž pravdu boží, zjevenou v Písmu svatém."

"Pozměníme-li podle toho kontext Husův, aby mu dnešní Čech rozuměl v pravém smyslu jeho, obdržíme text: Hledej pravdy boží, slyš pravdu boží, uč se pravdě boží, miluj pravdu boží, prav pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdy boží až do smrti!"

"Závoj padl s obrazu - a my vidíme ryzí středověk tam, kde jsme se domnívali vidět červánky novověku..."

Husitství nelze vykládat skrz dnešní měřítka a s dnešní myšlenkovou výbavou. Nebylo žádným bojem proti nadvládě, proti mocným, či bojem za nezávislost nebo lepší život chudiny.

Paroubek má jistě pravdu, že bylo bojem národním, ale - jak píše historik na jiném místě - bylo zápasem Čechů "za prohloubení a zopravdovění náboženského života." Co ten zápas zemi přinesl, to už je další otázka.

Podivnosti kolem případu principála Kulínského

Před pár dny byl propuštěn z vazby šéf souboru Bambini di Praga Bohumil Kulínský, obviněný z různých sexuálních deliktů, jichž se měl dopouštět na svých svěřenkách - trvá na tom, že je nevinen a ve středu prohlásil, že "většina obvinění jsou banality".

Je zajímavé, že případ provází spousta zcela neuvěřitelných reakcí. Například nedávná petice umělců za Kulínského propuštění z vazby, v níž se argumentovalo tím, že "Kulínský je jedním z nejvýznačnějších českých hudebníků a vazba jeho další umělecké působení ohrožuje".

Představa, že umělec je jakýsi polobůh, s nímž se má ve jménu vyšších hodnot (umění) zacházet jinak než s obyčejným smrtelníkem, je děsivá

Představa, že umělec je jakýsi polobůh, s nímž se má ve jménu vyšších hodnot (umění) zacházet jinak než s obyčejným smrtelníkem, je děsivá.

Zároveň jsou tu ale věci, na které už signatáři petice rovněž upozorňovali a které nelze jen tak přejít.

Například: proč seděl Kulínský ve vazbě dlouhé měsíce, když výpovědi poškozených dívek měla policie pohromadě během několika týdnů.

Autor těchto vět se ani v náznaku neodvažuje hodnotit Kulínského vinu: přesto je třeba připomenout krajní "zvláštnosti", například že sboristky proti Kulínskému často svědčí po dlouhých letech.

Co dělali rodiče těch dětí, že se o věc nestarali dřív?

Řada dívek ve svých výpovědích popisuje, že Kulínský je nepřetržitě obtěžoval, objevují se svědectví, podle nichž měli z Kulínského všichni "panickou hrůzu" a "psychický nátlak byl nesnesitelný".

Autor příspěvku je otec tří dětí - a nedokáže si představit, že by některé z nich trpělo hrůzou z některého ze svých učitelů, že by o tom nevěděl a že by s tím nic nedělal.

Výpovědi dospělých stojí za to: jak se cca před půl rokem psalo v MF DNES, mezi osobnostmi z branže se prý "šuškalo", že s Kulínským není něco vpořádku, všeobecně se to tak nějak tušilo už dlouho.

Otec jedné dívky pak řekl: "Víte, mít dítě v takovém sboru je prestižní. Takže i když jsme měli informace, že pan Kulínský si na dívky dovoluje, dceru jsme tu nechali."

Citujeme to jen pro připomenutí, aby tyhle věci nezapadly, když je teď principál na svobodě a o případu se zase bude hodně mluvit.